Zdraví

Břečťan popínavý: věnec boha Dionýsa

Autor: Jaroslava MALINOVÁ

Obrázek

Přestože se břečťan obzvláště vyjímá na hřbitovech, a značně tak přispívá k jejich ponuré atmosféře, je to právě on, který od mýtických časů věnčí veselého a zřídka střízlivého řeckého boha vína Dionýsa. Ovíjí jeho hlavu i posvátnou hůl zvanou thyrsos. Řeckým jménem rostliny – Kissós, býval nazýván i Dionýsos sám, takže můžeme usuzovat na velmi těsné spojení obou. Od Dionýsa se můžeme dozvědět něco o povaze břečťanu a naopak.

Dionýsos – nenáviděný i milovaný

Boha Dionýsa počal sám Zeus se svou milenkou Semelé, dcerou thébského krále Kadma. Když se to však dozvěděla Diova manželka Héra, přesvědčila Semelé, aby požádala otce svého dítěte, ať se jí ukáže ve své pravé božské podobě. Zeus tak učinil, se všemi hromy a blesky, avšak následkem toho Semelé předčasně porodila a sama zemřela. Novorozeného Dionýsa Zeus zachránil před požárem, který vyvolalo jeho božské zjevení. Nechal okolo něj vyrůst šlahouny břečťanu. Dítě si pak zašil do stehna a donosil ho sám. Když se mu jeho syn podruhé narodil, dostal jméno Dionýsos - „dvakrát narozený“. Nakonec ho vychovaly nymfy v jeskyni porostlé vinnou révou. Byl to právě Dionýsos, kdo dal lidem první sazenici révy a naučil je, jak z hroznů vyrábět víno. Původně však nebyl jen bohem vína, ale i plodnosti, veškerého růstu v přírodě a také navracel lidem zdraví.

2012-01-07.Dionysos-Bardo01.jpg

Řečtí umělci zobrazovali Dionýsa ve dvojím pojetí: buď jako vážného muže s hustými vlasy a vousy, nebo jako mladíka. Na jedné z nejhodnotnějších antických soch vůbec, Práxitelově Hermovi s Dionýsem z doby kolem roku 340 př. n. l. (dnes v Olympijském muzeu), je zobrazen jako dítě. Z množství soch prvního typu patří mezi nejznámější Dionýsos ve Vatikánských muzeích, římská kopie hellénistického originálu, a Dionýsos z 2. století př. n. l. v Archeologickém muzeu v Rhodu. Ze soch druhého typu vynikají zejména Dionýsos Kapitolský, Dionýsos Vatikánský a neapolský Dionýsos s Erótem, vesměs římské kopie hellénistických děl. V athénském Národním archeologickém muzeu je tzv. Dionýsos Sardanapal, kopie slavného originálu ze 4. století př. n. l., který se našel v Dionýsově divadle pod Akropolí. Vázových maleb s Dionýsem se zachovalo neobyčejně mnoho. Kdybychom z nich měli uvést jen jednu nebo dvě, byl by to Exekiův Dionýsos na lodi z doby kolem roku 530 př. n. l. (v Antikvariátu v Mnichově) a Dionýsos na oslu asi z let 530-520 př. n. l. (v Britském muzeu v Londýně). Z mozaik je snad nejpozoruhodnější Svatba Dionýsa s Ariadnou z 2. století n. l. v muzeu Bardo v Tunisu a Dionýsos s Íkariem z poloviny 3. století n. l. na místě nálezu v Novém Pafu na Kypru. Nejstarší plastika s podobou Dionýsa je pravděpodobně jeho maska z doby kolem roku 520 př. n. l., nalezená v attické Íkarii (dnes v Národním archeologickém muzeu v Athénách).

Zdroj: anya.blog.cz

Ještě než se jeho uctívání změnilo v nespoutané Bakchanálie, proti jejichž zvrhlosti musel v roce 186 př. n. l. zakročit dokonce i římský senát, moudří lidé si tohoto boha cenili za to, že přináší uvolnění, radost ze života, inspiraci, nadšení a také erotickou polohu lásky. Mýtus jasně naznačuje, že ti bláhoví strážcové ctnosti, kteří Dionýsa a jeho veselou družinu na jeho bujaré pouti světem odmítli, skončili špatně, většinou se pomátli na rozumu. Nechtěli nám zde dávní zasvěcenci prostřednictvím mýtu zanechat vzkaz o principech lidské duševní hygieny, která namísto setrvávání v povrchní morálce občas vyžaduje také trochu té nezřízenosti? Tak proč by se lidé při této vlastně bohulibé činnosti nemohli svěřit pod ochranu nějakého boha? Namísto ďábla, jemuž jsou bohužel i občasní a umírnění pijáci vína ponecháni napospas v křesťanské kultuře?

Obě Dionýsovy rostliny, břečťan i vinná réva mají moc ovlivnit vědomí člověka. Obě vykazují mnoho zajímavých podobností, ale zároveň i propastných rozdílů. Někdy mezi nimi panuje antagonismus, pak se však náhle zjeví jako spojenci, aby si dokonce spolu vyměnily místo. Jelikož obě rostliny jsou u nás známé a rozšířené, uvažujte prosím se mnou.

Zatímco břečťan kvete na podzim, pro révu je to čas sklízení plodů, vinobraní. Břečťanobraní by se mohlo konat brzy na jaře. Životní cyklus stálezelené rostliny si klidně pokračuje i v zimních měsících a tak nám odedávna symbolizuje kontinuitu života. Břečťan je minimálně závislý na světle a teple. Naproti tomu z vinné révy zůstávají v zimě jen pahýly, až do doby, kdy za vydatného přispění slunce vydá sladké plody. Jejich metamorfózou ve víno získalo lidstvo nápoj oslavující život. „Good wine, good life.“, říká se v anglosaských zemích. Naproti tomu v břečťanu se projevuje aspekt života méně vroucí, ne nadarmo je rostlina pod planetární vládou Saturnu. Trošku se podobá starému hadu s chladnou krví. Právě v hady proměnil Dionýsos vesla pirátů, kteří ho chtěli zajmout. A jejich loď zarostla vinnou révou.

2012-01-07.ivy02.big.jpg

Jak se neopít vínem?

Břečťan tradičně zdobil dveře anglických hospod, ve kterých se nalévalo víno. Zase trošku paradox, protože podle dávných pramenů sám opojné účinky vína potlačuje. Kdo měl na hlavě věnec z jeho šlahounů, nedostal kocovinu. Údajně i větvička břečťanu poslouží jako talisman, který učiní víno neškodným a jeho pijáka zprostí viny za jeho nemírné požití. Každopádně: „Kdo snědl předtím, nežli počne píti víno, 5-6 bobulí břečťanových, toho víno hned tak neporazí a neopije se“ , píše Mathioli a dodává : „Dřevo břečťanové nesnese a nemůže udržeti vína. Chceš-li zvěděti, zda je víno smíšeno s vodou, tu – jak praví Cato ve spise „De re rustica“ – nalej víno do nádoby zrobené ze dřeva břečťanového. Je-li ve víně voda, tu víno vyteče a voda zůstane v nádobě.“

Žvýkání břečťanových listů vyvolává změny vědomí takového druhu, které napomáhají ponoru do podvědomí a iniciacím, při kterých umírá ego. Těžko s tím dnes někdo bude mít zkušenost, avšak v minulosti byl břečťan součástí lektvarů určených pro adepty mysterií. Pokud tedy byl Dionýsos třeštícím Bakchem, mohlo to mít i hlubší smysl. Vinná réva naproti tomu „pouze“ uvolňuje zábrany a rozpouští napětí. Zde vidíme jasně dvojí povahu dvakrát zrozeného boha Dionýsa: veselost a vážnost, světlo a temnota, život a smrt, vroucnost a chlad - v rostlinné symbolice břečťanu a vinné révy se střetávají a prolínají zároveň. I pijáci vína si zaslouží svého boha, takového, který jim nedovolí upadnout do nemírnosti.

Co se týče botanické klasifikace, liší se obě rostliny rodem, čeledí i řádem - společně jsou zařazeny až ve třídě vyšších dvouděložných rostlin, což lze těžko považovat za příbuzenský vztah. Je to pozoruhodné, protože obě jsou to vytrvalé popínavé dřeviny se střídavými listy srdčitého až pětilaločného tvaru. Paradox i pro moderní vědu?

2012-01-07.ivy05.big.jpgBřečťanky a Cesmíni

Hrozny se staly symbolem veškerých plodů, které rostlinstvo ve spolupráci se sluncem na podzim odevzdává. Podle některých odborníků jsou dokonce oněmi biblickými „plody“ stromu života par excellence právě hrozny a nikoli jablka. Protože břečťan zase zůstává zelený po celou zimu, stal se symbolem přetrvávajícího života a znovuzrození. První křesťané v něm spatřovali svou naději na život věčný. Nesmrtelnost duše připomínal i druidům. Jelikož se těsně pne po svém hostiteli, symbolizoval rovněž milostné spojení a smyslnost, zejména v Indii. V tradičním pojetí ženy jako někoho, kdo potřebuje oporu, je přizpůsobivý a poddajný, bývaly dívky nazývány „Břečťanky“ a chlapci „Cesmíni“. 

Ve středověkých anglických koledách mezi nimi vládne rivalita. Cesmína i břečťan byly spojeny se Saturnáliemi a později s Vánocemi, proto v té době zpívalo jedno pohlaví o druhém nelichotivé písně. Lidově se v Anglii Ivy (břečťan) říkalo také hašteřivé manželce, která svého manžela dusí, stejně jako břečťan stromy. Patrně ve stejném duchu se v břečťanu také zjevuje strašlivá tvář bohyně usmrcující obilí, aby pro nás opatřila potravu a mohla se tak stát bohyní živitelkou. 

O žních se v Anglii poslední snop svazoval šlahounem břečťanu a říkalo se mu „Ivy girl“. Vždyzelené listy vzbuzovaly dojem trvalosti manželského svazku, proto jimi bývali korunováni novomanželé. A proto také zdobily oltáře boha sňatku Hyména.

2012-01-07.ivy01.big.jpg

Léčivý břečťan

Hedera helix, břečťan popínavý, je stálezelená popínavá liána. Přísavné kořínky, které má na větvích, jí umožňují zachytit se na zdech, stromech, plotech ap. Je velmi odolná, nenáročná a obtížně se likviduje. Dokáže udusit strom nebo zbořit zeď, ačkoli mnozí lidé oceňují schopnost břečťanu odebírat ze zdí vlhkost. Dokonce, i když se jeho hlavní kmen s kořeny v zemi podřeže, živí se rostlina dál šťávami svého hostitele a neuschne docela. Dožívá se i 450 let. Listy vyrůstají na stoncích střídavě, jsou tmavozelené, lesklé a kožovité. Na kvetoucích výhoncích mají srdčitý tvar, jinak jsou tří až pětilaločné. Břečťan kvete od srpna do listopadu drobnými žlutými kvítky v okoličnatém květenství. Poskytuje tak patrně poslední pastvu včelám a hmyzu. Plody jsou v závěrečné fázi modročerné jako borůvky, dozrávají od března do dubna.

2012-01-07.Hedera_helix.big.jpgCo se týče léčebných účinků, všechny části rostliny včetně plodů jsou víceméně jedovaté. Občas se vyskytuje kožní alergie na čerstvou břečťanovou šťávu. Komerční úspěch preparátů Hedelix nebo Bronchipret vyrobených z břečťanu dokazuje schopnost této byliny podpořit vykašlávání i ve svízelných případech a rozpouštět hlen při kašli a bronchitidě. V této formě je břečťan naprosto neškodný a vhodný i pro děti. Janča a Zentrich doporučují raději než nálev tinkturu, která dokáže podpořit jaterně-žlučový systém a slabou menstruaci žen. 

Dokáže také výrazně ovlivnit cévní dilataci, podle Mathioliho břečťan žilám a nervům škodí. A také: „Listí vařené ve víně rychle vyčistí nežity a vředy.“ Při všech kožních chorobách možno doporučit koupele v odvaru z břečťanových listů, při bolestech kloubů a slunečních spáleninách možno vyrobit z listí obklad nebo mast. „Potírání hlavy šťávou ze zralých zrn břečťanových dělá černé vlasy.“, píše Mathioli. Výluh břečťanu v růžové vodě zmírní bolesti hlavy, když se natře na spánky.

Publikováno: 7.1.2012, 13:00




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

REKLAMA