Zdraví

Dháraná, dhjána, samádhi a čtyři jógové cesty

Autor: Jaroslava MALINOVÁ

Obrázek

Poslední tři stupně osmidílné stezky Rádžajógy na sebe velmi úzce navazují. Jsou mnohem niternější, než předchozích pět stupňů. Duchovním cvičením je vlastně pouze dháraná, koncentrace. Dhjána – meditace a samádhi - kontemplace představují duševní stavy, které přicházejí samy, jako dokonale zvládnutá koncentrace, která se stala zvykem a stále více se prohlubuje. Dá se říci, že meditace a koncentrace nejsou již techniky, ale vnitřní stavy. Sbíhají se k nim všechny čtyři jógové cesty.

„Dháraná je upnutí mysli na jediný objekt. Dhjána je nepřerušované spojení mezi myslí a objektem. Samádhi je takový druh osvícení, ve kterém vnímání procesu spojení mizí a v mysli zůstává pouze vjemová podstata objektu. Tyto tři dohromady (pozornost, spojení a osvícení) utvářejí koncentraci.“ Jógasútra

Dháraná - jogínova koncentrace

Koncentraci známe z všedního života, bezděčně se soustředíme, když nás něco zaujme. Jóga však s ní pracuje vědomě. Tréninkem koncentrace není sledování napínavé detektivky v televizi, ani hraní počítačových her, ačkoli se při nich soustředíme mnohdy přímo pekelně. Takové soustředění má význam ve smyslu duševní hygieny a patří do kategorie rozptýlení, nikoli vědomé a cílené práce na sobě. Dháraná znamená udržet pozornost na zvoleném předmětu podobně, jako musí být bdělý řidič, když udržuje auto na vozovce. Veškerou pozornost při ní jogíni úmyslně zaměřují na jeden bod. Nikoli však ve smyslu geometrickém, to by bylo příliš obtížné. Tzv. jednobodové pozornosti jsou doporučována například energetická centra v těle. Pomáhat si přitom lze imaginací a představit si v nich různé vnitřně čisté objekty, jako je květ, diamant, plamen svíčky apod. Nejvhodnějším místem pro taková cvičení dhárany jsou srdce a střed mezi obočím. Naopak vyloženě nevhodné zůstávají nižší čakry. Dháranu výborně posílí trátak – meditace na plamen svíčky. I správně prováděná pratjahára je koncentračním cvičením a může vést až k samádhi – vrcholnému stavu, o němž si mnoho vyslechli žáci a čtenáři Ing. Eduarda Tomáše.

2011-08-19.meditation01.big.jpg

Správně zvládnutá dháraná, při které mysl po dobu alespoň několika minut neodbíhá od zvoleného předmětu, samovolně přechází do meditace (dhjána). Nastává nepřerušované spojení mezi myslí a objektem. Naše Já se v něm začíná rozpouštět. Až do stavu samádhi se však dostane pouze ten, kdo se předtím stihl vypořádat se svou karmou.

Většina lidí, která začala cvičit, měla zpočátku pocit, že se jim koncentrace nedaří ani na vteřiny. Přimět silu mysli, aby proudila k věci nepřetržitým proudem, není nic snadného. Ale ani nemožného. Nejen dle jógové nauky, ale ani v západní esoterní tradici - křesťanské mystice, není bez zvládnutí koncentrace postupu vpřed. Pole pozornosti se při ní na rozdíl od běžného těkavého stavu mysli jeví zúžené, ale zato v sobě kumuluje nezanedbatelnou duševní sílu.

Výborným cvičením je také sledování dechu, jeho vrcholů a pádů, přechodů mezi nádechy a výdechy. Přitom však dech nijak neovlivňujeme. Pomáháme si vnitřním komentářem: „Vím, že nadechuji a vím, že vydechuji.“ Nezkoušejte to, jen když vám zbude chvilka, abyste využili čas v čekárně u doktora nebo v autobuse. Ke cvičení je třeba vyhrazené místo a alespoň přibližně stejný čas každý den. Pokud se zrovna nemůžete vnitřně uvolnit, raději necvičte vůbec, přílišná horlivost vede v budoucnu k nechuti a kolísání vašeho bohulibého úsilí.

Podobně jako dech sledujeme i vlastní myšlenky. „Ať se v této mysli klidně odehraje, co se má odehrát, já budu pouhým pozorovatelem toho všeho.“ Myšlenky těžko hned zastavíme, ale proto se na ně ještě nemusíme zlobit. Necháváme je volně procházet myslí, jakoby ani nebyly naše. Žádnou z nich neschvalujeme ani nezamítáme. Indiferentní je to správné slovo. Jsme indiferentními pozorovateli.

Umění meditace

Hermann Hesse napsal v knize Hra skleněných perel toto: „Opravdu velcí muži světových dějin všichni buď uměli meditovat, nebo nevědomky znali cestu tam, kam nás meditace vede. Všichni ostatní nakonec ztroskotali a podlehli, protože jejich úkol či jejich ctižádostivý sen je tak opanoval, až jím byli přímo posedlí a ztratili schopnost uvolnit a distancovat se od aktuálních věcí.“

2011-08-19.meditation02.jpg

Když mysl vytrvá v meditačním ponoru, může se posléze dotknout samotné podstaty předmětu. Zde pojmové myšlení končí. Kdo stavu samádhi dosáhl, byť na krátkou chvíli, zůstal navždy proměněný. „Když je činnost mysli ovládnuta, dostaví se osvícení. Mysl současně zrcadlí přirozenost Diváka, předmět vidění i samotný proces nazírání, jako průzračný křišťál zrcadlí barvu čehokoliv, co na něj položíte“ píše o tom Pataňdžali a pokračuje: „Namísto poznání, získaného důkazem a usuzováním, přináší toto Samádhi přímé poznání objektu; jeho významu ve své úplnosti.“ Tento zážitek přichází někdy nečekaně, jako výdobytek z minulých životů. Vpadnout do něho náhle a bez přípravy může být šokující. Eduard Tomáš vypráví ve svých pamětech, jak takové zbytkové samádhi zažil na školním výletě do jeskyň Moravského krasu a poté tloukl hlavou o stromy, aby se z něj zase dostal zpátky. Pokud však přijde po dlouhodobém cvičení, zpočátku v krátkých záblescích, osobnost ho dovede integrovat. Nebo spíše, dovede snést své rozpouštění v něm.

Samádhi má různé stupně. Po několikaletém cvičení ásan a pránajámy poznají adepti jógy většinou lája samádhi – jedná se o pocit hlubokého odpočinku, štěstí a zapomenutí těla. Sahadža samádhi zažívají často bhaktijogíni, odpovídá láskou doširoka otevřené srdeční čakře. Avšak teprve savikalpa a nirvikalpa samádhi znamená postupný průlom do duchovních světů, odkud již není návratu. Mudrci, kteří poznali Pravdu, žijí ve stavu samádhi neustále. Jeho dosažením se trvale vymanili ze zákona skutku a odplaty (karmy), a nadále nežijí pro sebe, ale pro záměry Prozřetelnosti. Těžko o tom něco psát, když to jeden nezažil. Půvabně však svou duchovní zkušenost popsala Míla Tomášová v knížce Třpyt Prázdna: „ Pršelo. Přítel Obšnajdr vzal chlapce v nepromokavém pláštíku na záda a do školky ho odnesl. Chlapec mu cestou důvěrně sdělil: Máma chodí jako kulička, máma chodí jako z papíru. Podívali jsme se s Obšnajdrem na sebe a pochopili. Chlapec také chodil s myslí soustředěnou do jednobodovosti - jako kulička -, i on chodil s vědomím lehounkým jako z papíru. Neznal ještě mnoho pojmů, ale vyjádřil to přesně.“

Osvícení je vlastností každé lidské bytosti a jejím pravým předurčením. Přejete si postupovat k cíli vědomě a rychleji? Jóga je tu pro vás.

Čtyři cesty jógy

Jóga má pochopení pro individuální lidské sklony a povahy. Proto se postupně vyvíjelo několik směrů jógové praxe. Všechny jsou stejně účinné, ať je to rádžajóga, bhaktijóga, džňánajóga nebo karmajóga.

Cestu rádžajógy volí ten, kdo je silný a samostatný, zvládá náročná cvičení s pomocí sebekázně a odříkání, líbí se mu vědecky propracovaný systém jejích osmi kroků. Rádža znamená v Indii tolik co král – symbolizuje správné rozhodování a dosažení vlády nad vlastními smysly a myslí pomocí vůle. Rádžajóga má nejpropracovanější systém, jemuž podléhají i ostatní jógové směry.

Kdo má srdce na dlani, zvolí si cestu bhaktijógy, rozvíjení nesobecké lásky k nejvyšší představě, jakou je schopen přijmout, nejlépe ke svému guruovi a následně k Bohu. Jeho úkolem bude vyhledávat společenství duchovních lidí, číst duchovní literaturu, opakovat mantru, zpívat duchovní písně, ovládat smyslové žádosti a být spokojený se vším. Bude to nejspíš člověk s rozvinutým citovým životem, nebo s nevybitými city. V každém z nás je ukryta schopnost neomezené lásky a potřeba milovat bez vnějšího důvodu. Zpočátku hledáme objekt lásky v lidech. Její Zdroj se zdá být vzdálen. Pokud se časem láska stane hlavním obsahem našeho vědomí, sjednotíme se s ní, podobně jako rádžajogín s libovolnou jinou čistou představou. Láska sama nám přitom přijde naproti. Bhakta poté, co se s ní setká, ztrácí iluzi vlastní oddělenosti a vstupuje do samádhi.

Lidé s výrazným darem intelektu, filosofující s oblibou o pravé podstatě Bytí, pěstují džňánajógu. Budou pracovat svým rozumem, dokud nedosáhnou čistého poznání. Rozlišováním toho, co je pomíjivé od nepomíjivého nakonec dospějí k poznání, že trvalý a nepomíjivý je jedině Átman. Správným rozlišováním (vivéka) zjistí, že všechny světské požitky jsou pomíjivé, načež se dostaví pocit odporu k nim. V další fázi odhalí i tento odpor jako produkt mysli a vidí, že nic není zlé ani dobré samo o sobě, pouze naše myšlení to takovým dělá. Naučí se proto nelpět na svých myšlenkách. Oko pozoruje předmět, mysl pozoruje oko a Átman je svědkem vědomým si naší vlastní mysli. Myšlenky nám tuto pravdu rafinovaně skrývají. Proto džňánin musí být opravdu bdělý. Na samém konci cesty se vlastního rozumu vzdává, jako vystupujeme z vlaku, když nás zavezl k cíli. U nás o džňánajóze asi nejvíce psal Jiří Vacek.

2011-08-19.meditation.big.jpg

Někteří z nás jsou velice činorodí, kvůli práci nemají ani na cvičení ásan čas. Pro ně se hodí karmajóga, cesta nesobecké činnosti. Nemusejí se své pracovitosti odříkat, jen k ní změní postoj. Přestanou lpět na jejích plodech. Vědomým rozhodnutím se stanou nástroji boží vůle. Nezištnými a obětavými. Je vlastně jedno, o jakou práci se potom jedná. Žádná není malicherná, zbytečná ani nemá zvláštní poslání. Každá se stává naší bohoslužbou, při které všechny pohyby, vědomí a energii do nich vloženou nabízíme jako obětní dar Nejvyššímu. „Čin, vykonaný ani s chutí, ani s nechutí, s klidnou myslí bez touhy po odměně, je vskutku čistý čin.“ Sděluje Krišna Ardžunovi v Bhagavadgítě a také: „Trojí je ovoce každého činu: sladké, hořké a bez chuti. A toto ovoce člověk sklízí dokonce až ve svých budoucích životech – kromě těch lidí, kteří se oprostili od touhy a myšlenky na odměnu.“

Hlavní jógové cesty jsou tedy čtyři. Pravdou však je, že mají velmi mnoho společného a nemá smysl vybírat si z nich pro sebe pouze jednu. V praxi je jogín používá všechny, pouze některou z nich více. Cíl mají všechny jeden společný. Všechny vedou k přestavbě lidské bytosti za účelem zničení iluze oddělenosti duše od duše světa. Rádžajóga duši zjemňuje a opouští v meditaci a kontemplaci, bhaktijóga ji obětuje lásce, karmajóga ji přemáhá nezištnou činností a džňánajóga ji rozebere až k sebezničení. Konečným výsledkem je ve všech případech odhalení věčného, neproměnného a blaženého Átmanu v nás. Brahma a Átman jedno jsou.

Publikováno: 19.8.2011, 13:00




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

REKLAMA