Životní styl

Intuitivní pedagogika Pära Ahlboma

Autor: Jaroslava MALINOVÁ

Obrázek

Praha, 22.9.2011
Švédský skladatel, hudebník, učitel a alternativní pedagog založil před třiceti lety v Järně školu Solvik. Tehdy se začal pravidelně scházet se svými kamarády a hráli si jako v dětství různé hry. Zkoumali, co je to, co činí dětskou hru tak zajímavou, že při ní každý udrží velmi dlouho živou pozornost. Samotní zakladatelé svoji školu pokládali za waldorfskou, protože vycházeli z antroposofie a z pedagogických idejí Rudolfa Steinera. Díky střetům s mainstreamovým, konzervativnějším proudem waldorfské pedagogiky tu ovšem vznikla tzv. Intuitivní pedagogika, pedagogika odvážná a nekompromisní.

Pär Ahlbom (nar. 1932) a jeho kolegové se snaží dosáhnout toho, aby se dítě stalo vnitřně svobodným člověkem, kterého není možné zmanipulovat, který si samostatně utváří svůj vlastní život. Který ví, co chce a neplete si to s tím, co od něho chce jeho okolí nebo společnost. Na to, aby to děti dokázali, musí mít kolem sebe dospělé, kteří jsou sami takoví. Proto hlavním požadavkem, kladeným na učitele ve škole Solvik, je být sám sebou. A stále znovu o to usilovat.

V Praze nebyl Pär Ahlbom poprvé. Opakovaně nyní povede sérii seminářů ve waldorfském lyceu v Praze na Chodově. Setkali jsme se s ním v rámci projektu Škola života - cyklu besed a seminářů na téma alternativního vzdělávání. Tento unikátní projekt dává možnost zažít a pochopit, co jsou ve své podstatě výchova, vzdělávání, pedagogika a jak moc se týkají každého z nás. Ve čtvrtek 22. září 2011 pronesl pan Ahlbom přednášku o intuitivní pedagogice v Divadle Kampa, resp. v Tyršově domě, kam jsme se kvůli většímu počtu návštěvníků přesunuli.

2011-09-23.Ahlbon01.big.jpg

Propojení s učebním procesem

V pedagogice je prvotní učební proces. Když s ním nejsme skutečně propojeni, otráví nás to. Pokud se jedná o děti, je to špatné. Skutečně hodně riskujeme, když mladé lidi do něčeho nutíme. Když děti něco dělají jen kvůli známkám, jsou z toho nemocné. Ne hned, ale po nějaké době. Samozřejmě že se nakonec dopracujeme výsledku, tedy úspěšného složení zkoušky, ale to je pouze dobrý vedlejší produkt („guten Abfall“ -dobrý odpad). Děti nemají mít pocit, že se něco musí naučit. Pro malé děti je fyzikou pouštění draků, stavění mlýnků na potoce… Čtvrťáci stavějí hliněné pece a pečení je jejich chemie.

„Když něco děláme dobře prostě tady a teď s plnou pozorností, je nám vždycky dáno něco na oplátku. V případě učení ve škole jsou to získané vědomosti. Správná pedagogika by vůbec neměla používat odměny a tresty. Jsou to nepotřebné věci,“ říká Pär Ahlbom. „Den v naší škole je podobný jako v jiné. I starší děti si tam ale hodně hrají. Mohou před těžkým testem požádat učitele, aby se mohli proběhnout venku. Vědí samy od sebe, že pak dosáhnou lepšího výsledku. Samy si o to řeknou. Tomu říkám autonomie. Kdyby autonomní nebyli, chtěli by si raději jít procvičit výpočty.“

2011-09-23.Ahlbon02.big.jpgZ moderních výzkumů víme, že pohyb má moc měnit struktury mozku. Do jisté míry to platí po celý život, u dětí nejranějšího věku však obzvlášť. „Funguje to i v dospělosti, ale musí se jednat o pohyb radostný a dobrovolný. V dnešní době to má obzvlášť velký význam. Všude vidím auta. Hodně lidí jen sedí. Inteligence se však zvyšuje s pohybem těla. Hrou se dostáváme do svého vlastního těla, abychom v něm skutečně byli. Potom z něj můžeme i svobodně vyjít, to je koncentrace. Být v sobě a zároveň v okolí. My často nevíme, jestli jsme tady, nebo tam. O něco se snažíme kvůli výsledku v budoucnosti, ale „nikdo doma není“. Když se učím výhradně proto, abych dostal dobré známky, zase jsem nebyl tady. Když si s dětmi hrajeme, poznám, které dítě se necítí dobře. Vypadne ze hry. Když nemáte radost, ani nic nevstřebáte a nenaučíte se. Když jsme spokojení, otevřeme se pro něco nového. Jinak je učení jen iluze. Děje se toho hrozně málo.“

Vyvíjet se má žák i učitel

Ptát se dětí na to, co sám vím, je podle Ahlboma trochu trapné. „Všimli jste si, že učitelé se dětí vždycky ptají na to, co sami vědí? Když se ptám, pokládám i otázky, na které neznám odpověď a nalézám ji spolu s žáky. Když se děti vyvíjejí, má se vyvíjet i učitel, který je s nimi. Na principu podobný k podobnému.“

„Matky všude na světě dávají dětem různá jídla. Někdy je to i dost nezdravé jídlo. Ale nikdy se nesnaží, aby ho děti vzápětí vyzvracely a tím dokázaly, že ho opravdu snědly. Škola, to je pokrm pro duši. Zkoušející učitel nechává děti zvracet, aby zjistil, co se naučily,“ tvrdí Pär Ahlbom. Steiner řekl o vzdělávání toto: „Neučíme děti, jak mají fungovat, aby zapadly do stávající společnosti. Právě děti by měly tuto společnost proměnit.“ A co na to Pär Ahlbom? „Já se o to pokouším. Všemi možnými způsoby.“

V pražské přednášce pak švédský pedagog narazil i na problematiku zvlášť nadaných dětí: „Zajímavé je, že děti, které u nás byly velmi nadané, šly často dělat velmi jednoduchá povolání. Namísto aby šly na univerzitu a staly se doktory nebo inženýry, staly se třeba automechaniky. Mysleli jsme nejdřív, že je něco špatně. Pak jsme pochopili, že jsou prostě spokojení a nemají ctižádost šplhat někam nahoru.“

K praktickým cvičením, vlastnímu jádru intuitivní pedagogiky, jsme se dostali jen okrajově. Byl jimi společný zpěv a hra s eurytmickými dřevěnými hůlkami. Tak snad někdy jindy a jinde, slov už padlo opravdu dost.

Publikováno: 23.9.2011, 11:00




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

REKLAMA