Poznání

Hromnice – poslední okamžiky Vánoc a předzvěst jara

Autor: Jaroslava MALINOVÁ

Obrázek

Na Hromnice zima s létem potkala se, praví lidové pořekadlo. Niternost zimních nocí odezněla. Zážitek vánočního jasu se stal vzpomínkou, ve které ještě trochu žijeme. Zároveň pomalu, z tepla domova, vyhlížíme první bouři s hromy a blesky. Do duše opět začíná proudit smyslový svět tam venku. Keltové 1. února vyorávali symbolickou první brázdu do otevírající se země, aby uctili bohyni jara Brighid.

Víte, že…? 

V Krkonoších i jinde se tradičně nechávala vánoční výzdoba až do Hromnic. Teprve tehdy mizely betlémy z kostelů i z domácností. Mezi Svatým Martinem a Hromnicemi, v nejtemnějším období roku, prosvětlovalo lidská obydlí mnoho svící. Těchto dohromady dvanáct týdnů, tzv. období světel, kdy světla svící září nejjasněji, právě uplynulo. Nyní je všechny vystřídá svíčka jediná, hromnička. Dříve si jí nosili na Hromnice z kostela všichni. Posvěcenou, aby při bouřce nebo krupobití, vystavená do okna a zapálená, svým plamenem ochránila stavení.

K Hromnicím se vztahuje velké množství pranostik. Většina z nich se podle počasí ze 2. února snaží predikovat další průběh zimy.

Hromnice – zimy polovice. Zelené Hromnice - bílé Velikonoce. Čím tepleji a slunečněji je nyní, tím tužší druhá polovina zimy nastane. A naopak. Čím ledovější počasí vládne o Hromnicích, tím blíže je nám opravdové jaro. Možná nejtužší zima už skončila, nebo se právě ohlašuje druhá?

Svítí-li slunce na Hromnice, bude zimy o šest neděl více. Občas svítí dokonce tak, že nějaké zvíře vyleze ze své nory. Podle německé legendy třeba svišť, nebo jiný živočich, upadající do zimního spánku. Pokud na Hromnice vyleze a spatří svůj stín (je slunečno), zima potrvá ještě šest neděl.

Hromnice - půl krajíce - půl píce

Tato pranostika upozorňuje hospodáře, který musel mít dříve zásoby jídla i krmení pro dobytek na celou zimu, že 2. února mu z nich má chybět pouze polovina, druhou bude ještě potřebovat, než země opět vydá své plody.

Na Hromnice, o hodinu více. Přírůstek světla už je citelný. S dětmi vstáváme do školy za světla a to je veliká změna.

Na Boží narození o bleší převalení, na Nový rok o slepičí krok, na Tři krále o tři kroky dále, na Hromnice o hodinu více.

2015-02-01.Hromnice03.big.jpg

Mystické Hromnice

Astrologicky jsme na Hromnice právě uprostřed zimy, v polovině mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností. Přesto již vzduch může vonět vnitřním životem země. Někdy dokonce jakoby nečekaně a předčasně rozkvetou sněženky, ovce mohou porodit první jehňata, v supermarketech nabízejí petrklíče a hyacinty. Hlavní probouzení přírody v období Hromnic se však odehrává pod povrchem. Jako revoluce přicházející zdola. Dochází k aktivizaci půdy a pučení kořenů, které neomylně vyciťují a svým zpěvem povzbuzují ptáci. Na Hromnice si musí skřivan vrzhout, i kdyby měl zmrznout. Naše lidské smysly jsou tímto vznětem jemně drážděny. Vnitřně zůstáváme ukotveni v obdobé zimy, kdy j sme odpočívali, rozjímali a udělali si v mnohém jasno. Se vzpomínkou na světlo zrozené uprostřed temnoty, na Jezulátko v jesličkách, můžeme v klidu pozorovat, jak venku něco nového začíná.

Hromnice ještě nejsou definitivní tečkou za zimním obdobím, ale určitě patří ke svátkům jara. Jako jeho předzvěst.

Den před Hromnicemi, 1. února, slavili Keltové jeden ze čtyř velkých svátků, Imbolc. Jako všechny čtyři velké keltské svátky (ještě Beltine-čarodějnice, Lugnasad- Dožínky a Samhain-Dušičky) se nachází v polovině mezi slunovratem a rovnodenností. Když v průběhu roku nedochází ke změnám astronomickým - neotáčí se poměr mezi světlem a tmou - takže se zdánlivě neděje nic, nablízku bude nejspíš nějaký prastarý keltský svátek, který napoví, o co v ročním koloběhu právě jde.

Takže začátkem února přichází bohyně Brighid, v podobě bíle oděné panny, aby ohlásila nástup jara. Na její počest udržovaly panenské kněžky věčný oheň. Malé ohníčky před domy, zasvěcené bohyni, je měly ochránit před bouřemi a kroupami, stejně jako později křesťanské hromničky. Rovněž bylo zvykem slavnostně vykonat první jarní orbu, vyzdobené pluhy provázely mladé dívky, do brázd se vkládaly oběti bohům v podobě základních potravin. Je to doba vhodná k výběru semen, vysévání do skleníků a k přípravě sazenic.

I my počátkem února, vědomky či nevědomky, vkládáme do brázdy života své sny a cíle pro tento rok. Během zimního ztišení jich přišla spousta. Nebojme se v tuto dobu snít, mluvit o svých vizích s přáteli, zapisovat si je. Není to stejné jako křečovitá novoroční předsevzetí. Spíše zachycujeme a pojmenováváme touhy duše, ke kterým již tak jako tak přirozeně směřujeme. Jen přišel čas postavit se za ně vědomě.

2015-02-01.Hromnice01.big.jpgZimní slunovrat je u většiny národů opředen mýty o zrození slunečního boha. Jak praví Rudolf Steiner, i v Ježíši Kristu uctíváme zrození sluneční bytosti v lidském těle. Na Hromnice je tento bůh dosud velmi mladý. Slované ho nazývali Svarožic (Dažbog). Sám Perun se svým bleskem a hromem, podle kterého velmi pravděpodobně Hromnice dostaly své jméno, přichází mladému bohu na pomoc. První jarní bouřka se vším všudy, provázená zahřměním a zablýskáním, znamenala, že se mocný Perun po zimním spánku opět vrací na zem. Jeho návrat byl očekáván od druhého novoluní po zimním slunovratu (kračun). Pokud k němu došlo právě na Hromnice, považovalo se to za velmi dobré znamení. Jarní blesk svým dotekem probouzel zemi a otevíral jí životu. Hrom zase zaháněl zlé síly, ohrožující lidi v zimním čase. Lidé se všemožně snažili Perunovi pomáhat - zapalovali ohně, vyháněli zlé duchy ze svých stavení, uklízeli, při bouřce líbali zemi nebo do ní zatínali sekeru (další Perunův atribut).

Panně Marii na Hromnice právě končí šestinedělí. V Bibli se praví, že po uplynutí této doby „…přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby s ním předstoupili před Hospodina .“ (Lk 2,22.), jak rodičům ukládal tehdejší zvyk. Každý prvorozený syn měl být takto zasvěcen Bohu. Křesťané Hromnice slaví jako svátek Uvedení Páně do chrámu, uvedení Syna k Otci. Posvěcené svíčky hromničky nám v tento den mají připomínat světlo Kristovo, „světlo, jež bude zjevením národům“(Lk. 2,32). Tento fakt potvrdili boží muž Simeon a prorokyně Anna, kterým byl maličký Spasitel v chrámu představen. Oba jasnovidně poznali, s k&yacu te;m mají tu čest a děkovali Bohu, že se toho dožili.

Nosím v sobě vášeň - pro vědomé prožívání ročního cyklu. Snažím se umožnit své duši, aby souzněla s každou kvalitou času, kterou běh roku přináší. Jásám nad každým znovu zaplněným „prázdným“ místem v kalendáři.

Přestože většina tradičních svátků pochází v našich končinách od Keltů a Slovanů, nehodlám se stát novodobým pohanem. Obdivuji jejich symbiózu s rytmy přírody. Ale vím, že v ní žili díky dětskému stavu vědomí. Byli součástkami kmene, žili ponoření v jeho tradice a náboženství nevědomě, neměli jinou volbu. My musíme volit, jak budeme žít. Doba si žádá individualit. Je na nás přijít na to, které pohanské praktiky chceme vzkřísit, které ne a které vlastní si můžeme vytvořit. Sami smíme objevovat, co se děje během roku v naší duši. Odpovídající rituály si potom vytváříme podle vlastní potřeby a v rámci rodiny jim vdechujeme život, až se stanou i vnitřním prožitkem. Je to přesně opačný postup, než znali naši pohanští předkové. V jejich nitru ožívala tradice. My, kteří jsme o tradici společného prožívání svátečních okamžiků víceméně přišli, hledejme v sobě. Všechno tam je.

Publikováno: 1.2.2015, 20:00




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

REKLAMA