Poznání

Trojčlennost tělesného organismu člověka

Autor: Jaroslava MALINOVÁ

Obrázek

Rudolf Steiner, zcela v souladu s dávnou hermetickou moudrostí, rozeznával v duši tři základní mohutnosti. Myšlení, cítění a vůli. Sůl, merkur a síru dávných (nebo i dnešních) alchymistů. Ve svém přemýšlení o člověku jsem se naučila na tuto ideu zcela spoléhat a nikdy mně nezklamala. Opravdu v duši nosím tři nezaměnitelné mocné síly. Každý den znovu - myslím, cítím, chci a to všechno dohromady i každé zvlášť zároveň.

Spojení duše s tělem

Ale s tím, že definoval trojnost duševní, se Steiner nespokojil. Po tichém třicetiletém bádání, v jehož průběhu nenalezl nikoho, s kým by si o svých představách mohl promluvit, přišel s fenomenálním konceptem spojení mezi duší a fyzickým organismem člověka. Učinil tak v knize „O záhadách duše“ z roku 1917. Myšlení, cítění a vůli přisoudil lokalizovatelný tělesný základ. Rozlišil tak člověka hlavy, hrudi a končetin. Naše tělo sestává ze tří znatelně rozlišitelných soustav. Soustava nervová, rytmická (dech a tep) a pohybová (trávení, končetiny, reprodukce). V reálu se prolínají, jako by byly jedna do druhé zasunuty.

Poznatek prostý předsudku

Ve vědě své doby viděl výbornou základnu, dovedl však o mnohých věcech myslet i jinak, a byl připraven pro svá tvrzení snést důkazy metodami ryze vědeckými. Narazil samozřejmě na nepochopení, jeho teze byly pokládány za výsledek pouhé filosofické ideje, zatímco on byl přesvědčen, že se mu „zjevily z anatomického a fyziologického poznatku prostého předsudku, opírajícího se o zkušenost“. Jeho kritici v tom zřejmě nespatřovali rozdílu. Pouhá filosofická idea nemůže přinést světlo poznání, jako to dělá idea trojčlennosti tělesného organismu člověka. Její objev se stal jedním ze základních pilířů anthroposofické medicíny. Ta se nesnaží klasické lékařství nahradit ani být k němu v opozici. Pouze prohlubuje jeho východiska i možnosti, ukazuje, jak se léčení může stát uměním, tvůrčím procesem. Vědět o trojčlennosti těla i duše musí také každý waldorfský pedagog.

2012-09-05.trojclennost.big.jpg

Člověk hlavy – nervy - myšlení – strnulost -sůl

Oblast hlavy – myšlení a tvoření představ - v mozku sídlí nervová soustava, nervy samozřejmě pokračují do zbytku těla, do smyslových orgánů, které se ostatně nacházejí hlavně na hlavě, ona zůstává střediskem. Lidská hlava, nejtvrdší a největší kost našeho těla, má kulovitý tvar. Je pro ni typická dostředivá aktivita – přijímá zprávy z okolí pomocí smyslu zraku, sluchu, chuti, čichu, vdechuje a přijímá potravu. To všechno směřuje směrem dovnitř do organismu. Kulatá hlava symbolizuje uzavřenost a klid, je sama o sobě prakticky nepohyblivá, s vyjímkou dolní čelisti, která ale patří již částečně k dolnímu člověku.

Mozek potřebuje bezpečnou schránku, která mu zajistí klid k práci. I naše myšlení bývá nepohyblivé, zkostnatělé, neživé a schématické. Stejně jako silně kostnatá hlava tíhne k mineralizaci, k neživému světu, i naše myšlenky podléhají ustrnutí a slouží mnohdy více smrti, než životu. Myšlení samo o sobě odpovídá spíše neživému světu. Živé věci jsou neustále v pohybu, vyvíjejí se a mění. Takový je člověk končetin. Pokud chceme pochopit život, musí se naše myšlení stát procesem, nikoli souborem dogmat.

Pól hlavy však bude vždy tíhnout k anorganičnu, k neživé přírodě, z níž život vyprchává. Zde nejsme napojeni na hmotu, nemůžeme s ní pracovat, jako může člověk končetin. Ve své hlavě vlastně hmotnou substanci rozpouštíme. Život představ, sídlící v hlavě, rozprašuje materiální život, vzhledem k pólu hlavy se hmota rozpadá v prach a stává se představou.

Na pólu hlavy máme něco jako skořápku, čistou materii. Na končetinovém konci zase něco jako zárodek. Končetiny a látková výměna uchovávají zárodky života do budoucna. Myšleno i tak, že výsledky našich činů rozhodují o tom, jak bude vypadat naše další inkarnace. Zatímco hlava ukazuje, jak vypadala inkarnace poslední.

Člověk hrudi – srdce a plíce - cítění – rytmus - rtuť

Oblast hrudi – cítění - opírá se o rytmy srdce a plic, sídla rytmických soustav dechu a krevního oběhu. Jak se cítění může opírat o rytmus dechu a tepu?

Kdysi dávno jsem se pilně připravovala na přijímací zkoušky na Filosofickou fakultu - psychologie jednooborová. Od té doby vím, a marně se snažím zapomenout, spoustu podivných informací. Obecná psychologie například přisoudila veškerému duševnu jako tělesný základ nervové děje. Tak si to alespoň zjednodušil I. Kant a ostatní už se neodvážili nic namítat. Například pro vůli pak už nezbývala vůbec žádná samostatná podstatnost. Není nikterak možné vztahovat ji na nervové děje. Ale ani cítění se podle Steinera nedá vysvětlit jako produkt nervové činnosti. Když něco citově prožíváme, dějí se změny v rytmu dýchání, čímž v duši ožívá cit. Mnohokrát jsem to zažila při cvičení jógy nebo tchai-ti, většinou však zcela nevědomě, jak šel život. Cítění běžně prožíváme jakoby ve snu, nejsme si při něm plně vědomi sami sebe a svých tělesných projevů. (Naposledy při koupání v Hostivaři, prožitek noření se pod vodní hladinu, dech přerývaný, zajíkavý, posléze hluboký a spokojený. Ha … citový zážitek skrze změnu dechu, řekla jsem si.)

Proměny dechu jistě provází i změny v srdečním tepu, ale ty jsou již úplně mimo dosah vědomí. Tělo jako celek, nikoli jen nervová činnost v něm uzavřená, je fyzickým základem duševního života. Dech a krevní oběh zasahují do všech oblastí, kyslík je rozváděn do obou krajních pólů těla. Dech i tep jsou svou podstatou rytmické činnosti, právě skrze rytmus mohou působit jako vyrovnávající střed organismu. Rytmus nese život. Zatímco pól hlavy má tendenci k odumírání, sklerotizaci a smrti, pól končetin zase k bujení a zánětu. Klid a řád, na druhé straně pohyb a chaos. Uprostřed harmonizující rytmus, neustále vyrovnávající obě chorobné tendence. Chcete-li se dozvědět něco o zdraví člověka a o životě, studujte rytmus. Tanec, bubnování, chůze, den a noc, roční období, nádech a výdech...

Člověk končetin – orgány látkové výměny, reprodukce a končetiny - vůle – otevřenost a pohyb - síra

Oblast břicha a končetin – vůle spojená s látkovou výměnou a pohybem končetin, soustava výměny látek i reprodukce, svým působením proniká celého člověka. Dolní pól se vyznačuje neustálou aktivitou, nejen pohybem údů, ale např. střevní peristaltikou a vůbec činností trávicí, kterou Steiner považuje za jeden z nejpodivuhodnějších jevů vesmíru. Tuto činnost provází logicky teplo, na rozdíl od chladu, ve kterém si libuje hlava. U kostry končetin je dobře patrné paprskovité rozptýlení na konci rukou a nohou. Jak zásadně jiná byla koule hlavy! Tudy můžeme uvádět do světa své volní impulzy. Tvoříme. Dotýkáme se hmoty. Odstředivě. Rodíme děti. Končetiny, trávení a rozmnožování žhnou životem. Koncentrují v sobě velké vitální síly a dobře regenerují. V soustavě údů působí přírodní síly až do lidského tvoření, tudy vyměšujeme a uvádíme do světa své volní impulsy.

Zatímco myšlení si jsme plně vědomi, citově žijeme jakoby ve snu. Chtění pak zůstává zcela v nevědomí. Trichotomie bdění, snu a hlubokého spánku. Chtění prožíváme zcela jinak, než představování - myšlení. Když něco chceme, probíhá děj výměny látek, který je tělesným základem toho, co duše prožívá jako chtění. Když se chystáme vyměšovat, říkáme přece: „Mně se chce!“ Podobně, jako silné chtění, pociťujeme i pohlavní puzení. Samozřejmě máme i „vyšší“ motivy, dolní se prolíná s horním a tak i myšlení a city slouží jako pohnutky k činům. Výsledkem volních rozhodnutí jsou pak pohyby končetin.

Tři v jednom

Když se člověk narodí, je jakoby pouze hlavou, na kterou působí vesmírné síly. Kontaktem se světem, hlavně s matkou, sílí člověk hrudi. V hrudi jsme doma ve své současné inkarnaci. Tady a teď. Začleňování se do světa probíhá skrze látkovou výměnu a končetiny, skrze ně se stáváme pozemskými lidmi. Výsledky našeho jednání se posléze přenášejí do budoucí inkarnace.

Z dalšího, trošičku už na můj vkus bizarního, ale o nic méně pravdivého pohledu, máme co do činění se třemi do sebe zasunutými lidmi. Hlava je jako pasažér, který se veze v kočáře. Sedí, nohy nepotřebuje, ty spatřuje Steiner skrčené jako dolní čelist. Člověk hrudi je léčitelem organismu, jeho očima by mohly být ruce. Člověk končetin je dělníkem, jako oči by mu mohly sloužit třeba ledviny.

2012-08-14.trinity02.big.jpgSrdce uprostřed

Teď si můžeme dopřát ještě jeden odstaveček, a sice osvěžující vhled do činnosti srdeční. Všeobecně se má za to, že srdce funguje jako pumpa, která pumpuje krev do lidských orgánů. Ve Steinerově době se nikdo nepokoušel tuto mechanistickou teorii prověřit, dokonce prý odporuje embryologii, ale učí se dodnes.

Srdce není vůbec činným ústrojím. Jeho činnost přichází jako důsledek. Důsledek čeho? Něco tady chce dosáhnout vyrovnání. Touží po sobě a je ve své touze uspokojováno. Dvě navzájem protikladné síly se v srdci setkávají a vzájemně obohacují. To pochopíte, když si povšimnete polarity v člověku samotném. Protikladu mezi tím, v čem spočívá proces dýchání a tím, v čem v nejširších souvislostech spočívá proces trávení. Ve svých pozorovatelných pohybech je srdce výrazem vyrovnávání mezi tímto horním a dolním pólem. Vše, co se děje nahoře, má se s tím dole odehrávat v plném souladu. Lékařství, resp. anthroposofická medicína, zná způsoby, jak uvolnit napětí, které mezi nimi může vzniknout. Například kašel má svůj negativní obraz v průjmu. Při porodu se doporučuje uvolnit hrdlo zpěvem, třeba hlásky „áááááá“, čímž se napomůže otevření porodních cest … neznáte taky nějaký takový příklad? Začala jsem je sbírat.

Proto se v srdci cítíme tak krásně. Kdyby bylo výkonnou pumpou, museli bychom se uvnitř hrudi cítit upracovaně, jakože podáváme nějaký výkon, tak tomu ale není. Upracované míváme ruce, nohy uchozené, ale srdce? „Všechno, co doposud vyzkoumala biologie, anatomie, fyziologie, můžete studovat z hlediska tohoto principu a uvidíte, že se tím do lidské ústrojnosti dostane světlo. Dokud se nenaučíte rozlišovat mezi horním a dolním pólem člověka, jejichž zprostředkovatelem je srdce, nedokážete pochopit člověka,“ tvrdí Steiner.

Publikováno: 5.9.2012, 11:30




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

REKLAMA