Poznání

Pomněnka: andělíček, nebeklíček a myší ouško

Autor: Jaroslava MALINOVÁ

Obrázek

Holčičky v naší rodině dědí zlaté náušničky s drobnými tyrkysovými pomněnkami. Takhle modré mám oči, říkávala maminka. Teprve před svatbou jsem je odložila a teď už mám jiné. Velmi mně nadchla možnost mít pomněnky i ve svatební kytici, takže tam byly. Šťastné květy znamení vah, dozvěděla jsem se později, mého znamení. Spadají pod planetární vládu Venuše. Vždycky se zaraduji, když jejich droboučké světle modré kvítečky objevím v přírodě. Žádná jiná květina není mému srdci tak podivuhodně blízká.

Víte, že…? 

Německá legenda

Jak píše Alfredo Cattabiani ve Florariu, moderní název se zrodil z jedné sladkobolné středověké německé legendy. Jednoho dne se dva zamilovaní procházeli po březích Rýna, kde se to modralo pomněnkami. Snoubenec je začal trhat, protože chtěl své milé věnovat kytičku, ale uklouzl a spadl ze břehu do vody. Proud rozvodněné řeky ho stáhl do vodního víru, odkud s obrovským úsilím vyplaval na hladinu. Když mladík poznal, že se nedokáže zachránit, v posledním zoufalém gestu lásky hodil na břeh kytičku květů a zavolal na svou dívku: „Vergiss nicht an mich! Nezapomeň na mne!“. Tak se stal květ symbolem věčné lásky, která překonává i smrt.

2012-05-25.forget-me-not02.big.jpgKvětomluva

O pomněnce se v dnešních herbářích léčivých rostlin nepíše nic. Zato její symbolika je o to zajímavější a mnohovrstevnatá. Už jen podle jména. Pomni … nejen, že ve slově pomněnka se píše mně.

Ve viktoriánské době dívka nemusela nakukovat do příručky o květomluvě, když jí její milý přinesl pomněnku. Znamenala prostě „nezapomeň na mně“, hluboké potvrzení, nebo naopak možná i konec vztahu. Podobně jako stejně blankytné květy čekanky - „Čekáš marně“. V obou případech nebeská modř naznačuje ochlazení, zatuhnutí, konec. Dnes ji máme rádi, ale Slovanům i Keltům připomínala ze všeho nejvíc smrt. Co je modré, odkrvené, zmrzlé, kovové – bývá často bez života. Věřilo se, že šťáva z pomněnky dělá ocel ještě tvrdší.

Persefoné a myší ucho

Řekové stejnou rostlinku pokřtili na myosotís, neboli myší ucho. Když se setkám s pomněnkou vědecky pojmenovanou, neboli s myosotis, uvědomím si, že její jemně chlupaté špičaté lístečky opravdu připomínají myší ouška. A tím i její totemové zvíře – myš, která vedla šamana labyrintem podsvětí. Pomněnka byla považována za bylinu podsvětí, bylinu Persefoninu. Asi proto vypadá nejpůvabněji ve svitu měsíce. Na jaře je jednou z prvních, které oznamují explozi elementárních sil, dosud spoutaných v zemi, na zemský povrch. Mytologicky řečeno: Persefoné, unesená do Tartaru Hádem, smí se opět vrátit na zem a strávit jaro i léto se svou matkou Déméter.

V německy mluvících zemích přinesl loučící se milenec vergissmeinnicht, v Anglii forget-me-not, na Slovensku nezábudku. Pozoruhodné, s jakou významovou přesností její jméno přechází i do ostatních jazyků. Často se vysazovala a vysazuje na hroby, protože ani na nebožtíky nechceme zapomenout. Nosí ji prý v klopě dnešní zednáři, na paměť lóžových bratrů, kteří pro myšlenku svobodného zednářství v minulosti trpěli.

Memento a světový éter

Jen v češtině je však pomněnka pomněnka, a nikoli ne-za-pomeň-ka. Pomni - podrž v mysli, uchovávej v mysli -považuji za výraznější apel, než pouze záporné ne-zapomeň. (Jako třeba vypnout sporák, když odcházíš.)

„Pomni, že nebe, stejně modré, jako moje květy, stvořil všemohoucí Bůh. Nezapomeň na to nejdůležitější,“ šeptá pomněnka tiše. Že láska překonává i smrt. Memento mori.

 

2012-05-25.pomnenka0002.big.jpg

Zrovna si pročítám Steinerovu přednášku „Myšlenka svatodušní jako pocitový základ k pochopení karmy“ a žasnu:

 „Vnímajíce modř nebes, vnímáme světový éter v okruhu Země, shodný s éterným tělem lidským. Jistě, éterické tělo člověka má určité lidské utváření, přesto existuje světové éter stejného druhu, ve kterém se po smrti životní síla jedince rozplyne. Můžeme vnímat jeho majestát. Tam, kde je nebeská modř, není nic fysického, tam již se začíná vláda nadsmyslna.“

 Myslela jsem, že životní síla, nejlépe pozorovatelná v růstu rostlin, bude mít barvu zelenou a ejhle… pomněnka na jaře obnovuje život blankytem nebeským.

Gaius Plinius Secundus (23-79 n. l.) považoval pomněnku, v souladu s vědomostmi své doby, za symbol vysvobození od všeho, co mohlo člověku způsobit smutek a zranit ho. Něco mi říká, že s takovou kytičkou na svém erbu se v životě neztratím.

 

2012-05-25.pomnenka0001.big.jpg

Publikováno: 25.5.2012, 8:30




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

REKLAMA