Poznání

Podstata rostlin: mezi hmotou a duší

Autor: Jaroslava MALINOVÁ

Obrázek

Obrazu rostliny používal Dr. Rudolf Steiner opakovaně k ozřejmění dvou základních pochodů v univerzu – růstu a odumírání. Již pouhé semeno postačí, abychom mohli začít do sil vznikání pronikat. Vývoj vědomí se však neodehrává ve světě věčného růstu. Začíná tam, kde to, co vyrašilo, je opět ničeno. Zatímco osudem rostliny zůstává stát se přesnou kopií své předchůdkyně, údělem člověka je vědomě usilovat o svůj individuální růst. Přesto se od rostlin můžeme mnohému přiučit.

Buď služebníkem všech

Kdyby rostlina uměla mluvit, musela by říci půdě: „Jsem výše, než ty, ale bez tebe nemohu existovat“. Musela by se k ní vděčně sklánět. A stejně tak zvíře k rostlině. A člověk k celé přírodě.

Rostlina stojí na vyšším vývojovém stupni, než nerostná hlína, ze které vyrůstá. Je to bytost, která neživé látky pozvedá vzhůru - k jisté organizovanosti. Proniká hlínu svými kořeny a skrze ně potom do hlubin země posílá sluneční energii. Nad povrchem je to přece právě Slunce, které skrze mystický proces fotosyntézy dává vzniknout mase vegetace. Ta překonává zemskou tíži s obdivuhodnou grácií až do výše několika desítek metrů. Spočívajíc dosud v nevědomém stavu, produchovňují rostliny svým „duševním tmelem“ hmotu. Samy do sebe vstřebávají její minerály a nakonec se minerály samy stávají. Co rostliny činí nevědomky, o to se my snažíme vědomě: vnášet lásku a moudrost do strohého materiálního (ryze hmotného) světa. Zda naše vzepětí k božské sluneční Bytosti bylo správné a opravdové poznáme podle toho, zda posílilo také naše kořeny. V tomto smyslu jsou nám stromy nenahraditelnými učiteli, symbolickými hologramy duchovního růstu, které nelze opomíjet.

Přestože každý z nás dar vnitřního růstu máme, nesmíme se považovat za něco víc, než je ostatní příroda. Žádná bytost na zemi by nemohla existovat bez bytostí nižších, na jejichž úkor se vyvinula a kterým je tudíž zavázána díkem. Ani Kristus, nejvyšší duchovní bytost našeho světa, by nemohl existovat bez dvanácti apoštolů. „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebníkem všech.“ [Mk 9,35] Proto se Ježíš ve 13. kapitole Janova evangelia sklání k těm, kteří stojí pod ním, a myje jim nohy. Taková pokora musí zavládnout v celém světě. Pokora vůči těm maličkým, po kterých nohama šlapeme a tak vlastně máme pevnou půdu. Setrvávat v takových kontemplacích se učí adepti křesťanské mystiky hned na počátku své cesty.

Ideál cudnosti

Člověk sice stojí vývojově výš, než rostlina, avšak co je v člověku proniknuto chtíčem a vášní, zůstalo v rostlině čisté a cudné. Jedná se o oblast reprodukční. Rostlina se řídí čistými zákony růstu od listu k listu. Bez vášně otevírá květ cudnému slunečnímu paprsku. Čistota a nevášnivost rostoucí rostliny vyvolává v člověku oblažující pocit. Hledí na květní kalichy, jak jsou ozářeny slunečními paprsky, které v nich budí nevinné plodivé síly, v rostlině dřímající. Sluneční paprsek nazývali hledači Grálu „kopím svaté lásky“. S naivní otevřeností se mu rostlina vzdává. A tak, pozorujíc květiny, vzhlížíme vlastně k velkému ideálu cudnosti.

U člověka jsou jeho vyšší duševní schopnosti vykoupeny právě existencí pudů, vášní a žádostí. Jejich výrazem je rudá krev. Pomocí duševní síly můžeme, ba musíme, své vášně tříbit a čistit. Nejprve však procházíme bolestnými stavy dezorientace, kdy zjišťujeme, co to vášně vlastně jsou a teprve se rozhodujeme posunout se na lepší. Zatímco květiny se řídí zákony růstu prostými vášní ze své přirozenosti, my svou přirozenost hledáme vědomě.

2012-02-15.podstata-rostlin-3.jpgRostliny po pádu člověka

Steiner ve svých spisech uvádí, že s pádem člověka do hříchu klesla i rostlinná říše do nižší sféry. Byl tenkrát totiž mnohem mocnější bytostí, než dnes. Tak se nakonec mravní řád odloučil od řádu přírodního. Přirozeně by se rozmnožování rostlin obešlo bez oblaků pylu a sexuálního obcování. Avšak dnes již nemají rostliny k dispozici dostatek energie, aby své vlohy, totiž vytvoření nové rostliny samy ze sebe, dovedly do konce. Potřebují vnější popud v podobě opylení. Proto musel i u rostlin začít platit pohlavní princip. Již Goethe objevil schopnost rostliny vytvořit svou kopii s pomocí metamorfózy. Dokonce tvrdil, že idea semeníku oplodňujícího prašníky neodpovídá smyslu rostlinné říše. Že si botanici, znudění suchopárností své práce, tropí z matičky přírody oplzlé šprýmy jako ze staré chůvy. Jejich učebnice podle něj urážejí mravní cítění a jsou lidskému cítění přímo nesnesitelné. Nemluvilo z něj puritánství, nýbrž hlubší imaginativní poznání, které jeho duše umělce a vědce zároveň byla schopna pojmout. Nebylo moc jemu rovných, kteří by pro takové poznatky měli pochopení.

Ani Steiner, publikující své myšlenky v době psychoanalýzy, která potlačenou sexualitu čichala za každým rohem, nedoufal, že se myšlenka „Oplodnění je u rostlin pouze vedlejší jev. Omyl přírody.“ dokáže ujmout. Jako by někdo mával moderní botanice rudým hadrem před nosem. Nepracuje totiž s poznáním imaginativním, které dovede pronikat hlouběji pod povrch věcí. Běžnými metodami vědeckého výzkumu by nikdo nemohl konstatovat „omyl přírody“, aniž by to znělo arogantně. Věda zkoumá otrocky pouze to, co je. V budoucnu bude nutné zásadně rozlišovat, čím určité bytosti nyní jsou a tím, jak jsou založeny. Dnešní přírodověda, přes všechny její zásluhy a poznatky, bude nahrazena jinou vědou, v níž bude přírodní i mravní pohled přítomen současně. Vždyť již nyní nám bytí ukazuje, že je založeno v podstatě jinak, než jak se jeví.

Rostlina mezi hmotou a duší

Pokud chceme poznat, jak rostlinnou říši vidí antroposofie, je na čase seznámit se Steinerovým konceptem bytostných článků nejen člověka, nýbrž celé přírody. Nazýval je také těly - nikoli proto, že by měly takový tvar, spíše ve smyslu jednotné organizace. Nejvyššími duchovními a duševními články se zatím zabývat nebudeme.

Fyzické tělo – minerální říše, prvky, nerosty, materie, mrtvola, popel. Neživá hmota určitého tvaru a formy. Neroste, ani se nemnoží. Nemá buňky ani nervy. Je nejhrubším útvarem uprostřed dalších těl, která ho pronikají. Samo o sobě se pouze různě rychle rozpadá. Fyzické tělo je tím, co vnímáme smysly. Přechodový stav k vyšší formě představují krystaly - mají v sobě jistou počáteční organizovanost. Čistě fyzickou složku mají společnou nerosty, rostliny, zvířata i člověk.

Éterné (životní) tělo – oživující princip vázaný na existenci buněk. Podřízen sféře Měsíce. Je životem uvnitř fyzického těla, běžnými smysly nevnímatelným, přesto nepopiratelně existujícím. Éterné tělo v každém okamžiku chrání tělo fyzické před rozpadem. Vyživuje ho, regeneruje, umožňuje mu růst a reprodukci. Máme ho společné s rostlinami a zvířaty. Po smrti se fyzické tělo rozpadá a éterná složka odplývá do světového éteru, bez ohledu na to, jestli bylo na Zemi rostlinou, nebo člověkem. Toto vyprchávání životní síly trvá u člověka několik dní. Můžeme ho vidět pouze duchovním okem. Zatím se nerodíme s orgánem, kterým by bylo možné vnímat život jako život. Přesvědčit se prakticky o jeho existenci může ten, kdo si vypěstoval vyšší smysly. Vlohy k tomu máme všichni. Je však potřeba znát příslušná cvičení, mít čisté úmysly a dostatek trpělivosti.

Astrální (cítivé) tělo – člověk i zvíře cítí radost a bolest, to rostlina nezná. Duševnost člověka i zvířete rozlišuje libost a nelibost. Astrální tělo je vázáno na nervovou soustavu, bez ní do organismu nemůže vstoupit. Látkou duševního světa jsou pudy, vášně a žádosti, ale i všechny smyslové dojmy. Tuto látku nazývejme astrální. Na rostlinu působí astrální princip pouze zvenčí. Rostliny nemají vnitřní duševnost, jsou astralitou obklopeny vně - v oblasti květů. Jasnovidně to můžeme pozorovat jako jakýsi třpyt až plamínek, často v okolí květenství obletovaných hmyzem. Shora jsou rostliny obestřené astrální tělem, které však do nich neproniká. Proto není možné rostliny označit za cítící bytosti, nemají nervovou soustavu, která by se mohla stát sídlem duševního života. Rostlina, která má jen fyzické a éterné tělo, nemůže vnímat vnější svět. Reaguje na něj sice určitým podrážděním, ale nezvnitřňuje je, nepouští do sebe, k tomu jí chybí nervová soustava. Teprve astrální tělo spojuje nitro bytostí se zevním světem.

2012-02-15.podstata-rostlin-2.big.jpgHleď, rostlina!
Ona je Zemí
Spoutaný motýl.

Hleď motýl!
On je kosmem
Osvobozená rostlina.

(R. Steiner: Člověk a vesmírné slovo.)

Stejně jako půda je pokračováním kořene, je hmyz pokračováním květu. U vikvovitých (motýlokvětých), hluchavkovitých a dalších rostlin pozorujeme již i náznak astrality v animálních tvarech a vůních květů. Právě tento náznak můžeme vnímat jako jedno z lákadel pro hmyz. Zvířata si zase užďíbnou kousek světové astrality do sebe a mají ho po celý život k dispozici.

Já – teprve já člověka liší od zvířat a umožňuje mu vyvíjet se. Tříbí ostatní články, čistí a zušlechťuje pudy, vášně a žádosti astrálního světa. Pozvedá i tělo éterné a fyzické. Pomocí duševní síly proměňuje astrální tělo.

Éterné tělo

Rostlina je bytost složená z fyzického a éterného těla. Dozvídáme se od ní, jak éterné (životní) tělo v čisté podobě funguje. Tak například zjišťujeme, že rostlina jako taková je vlastně z principu zdravá. Má-li onemocnět, musí zakusit vnější poškození nebo být napadena škůdcem. V lidské i zvířecí říši pozorujeme při onemocnění jasnovidně změny v jejich nadsmyslových částech. Hovoříme o duševních příčinách nemocí. Rostlina nemá další nadsmyslové části, které by se mohly stát zdrojem disharmonií uvnitř ní samé. Škodlivé vlivy do ní vždy vnikají zvenčí. V rostlinách máme z toho důvodu něco původně zdravého. Lze říci i léčivého.

Pokud rostlinu někdo mechanicky poškodí, dojde naopak k ještě větší aktivaci léčivých éterných sil a rána zaroste, nebo vyraší nové výhonky. Když stromkům prořežeme větve, způsobíme u nich aktivaci éterných sil a omladíme je. U člověka bychom si takový způsob regenerace dovolit nemohli. Nemůže na poškození odpovídat svou léčivou silou tak snadno.

Je to proto, že astrální tělo, které člověk již na rozdíl od rostlin má, činí léčivé éterné tělo na sobě závislé. Spojuje člověka s neblahými vlivy z okolí a také v něm samém se odehrává spousta procesů, které bohužel mohou jeho zdraví ohrozit.

Spánek rostlin

Na úroveň rostlinného vědomí sestupujeme i my a to dokonce denně. V hlubokém bezesném spánku. Pro člověka je stav spánku nevědomým, jakýmsi stínový stavem. Rostlina v něm však žije trvale. Žije ve vědomí svého fyzického a éterného těla.

Ve spánku se od lidské fyzické a éterné složky odděluje složka astrální a já. Takřka bezohledně zanechávají zbývající tělesné obaly na lůžku. Kdyby o lidskou nervovou a krevní soustavu v noci nepečovaly vyšší duchovní bytosti, muselo by tělo zemřít. Bylo by však hloupé domnívat se, že člověka ve spánku zcela opouští vědomí. Má ho, ale tak temné, že si na něj nemůže pamatovat. Ale to neznamená, že bychom v něm nebyli schopni určité činnosti. Například náměsíčníci jednají z popudů fyzického a éterného těla, druhé jmenované je jak známo ovládáno měsíčními vlivy. Vědomí našeho éterného a fyzického těla nemůžeme dosáhnout, proto si po probuzení nic nepamatujeme. I rostlina má takové spánkové vědomí. Jenže se nemá jak probudit. Žije neustále v bezesném vědomí spánku. Člověk ve spánku fyzicky roste a regeneruje se, zejména děti. Při bdění éterné síly spotřebovává. Takový spící a regenerující člověk, ve kterém éterné síly volně působí, velice připomíná rostlinu.

2012-02-15.podstata-rostlin-1.big.jpgObrácený člověk

Hlubšímu pohledu se zjeví rostlina jako obrácený člověk. Nesmíme se přitom dívat povrchně na květ podobný hlavě a nohy spočívající na zemi podobné kořenům. Musíme soustředit pozornost na probíhající procesy. Rostlina má v zemi kořen, pak stonek, list a nakonec květ vypínající se ke slunci. V něm nabízí své pohlavní ústrojí světu. My lidé jsme svou pohlavností obráceni k Zemi, týká se nejnižších čaker. Poutá nás k fyzické existenci. U rostliny je zemským středem přitahován kořen, který je ve skutečnosti její hlavou. Prostřednictvím kořene navazuje spojení s širokým okolím a také se svým vyšším já. V nitru Gaiy nalézá svou duchovnost. K fyzické existenci ji poutá Slunce. U člověka je tomu přesně naopak. Svou hlavou a duchem zároveň se obrací ke Slunci, svému vyššímu já. A hlavou se s pomocí smyslů spojuje s okolím - ústy přijímá potravu.

Hlava a kořen jsou pólem chladu.
Květ a břicho jsou pólem tepla.

Kořenová zelenina je výživná zejména pro nervy a smysly. Květy pro látkovou výměnu. Listová zelenina pro celého člověka.

Mají rostliny vědomí?

Duševnost rostlin je taková, že má v rostlinách jenom svoje jednotlivé orgány. Nemá smysl hledat ji v jednom exempláři. Stejně jako pozorujíc lidský vlas, nehledáme v něm lidskou duši. Všechny rostliny jako celek mají vědomí, jsou tajuplně spojeny. Jejich duše koexistuje s bytostí Země, v jejím středu. Proto má každý rostlinný kořen tendenci proniknouti co nejhlouběji ke středu Země. Tam má sídlo sedm skupinových duší rostlin, které na povrch vyhánějí jednotlivé rostlinky-své smyslové orgány. Jejich květy jsou pak nejzřetelnějšími projevy zemského ducha. Podle květů ostatně ponejvíce určujeme i jejich botanický druh. Rosekruciáni se učili vnímat v rostlinách živoucí výrazy tvářnosti ducha Země. Někdy to byl smutek ocúnu, jindy dojemnost heřmánku, vznešenost růže, odvaha sněženek nebo rozpustilost petrklíče… Čím více budeme v rostlinné říši objevovat nekonečně rozmanitý svět holografických symbolů, tím blíže se ocitáme imaginativnímu poznání, jak ho definoval R. Steiner ve svých spisech.

Publikováno: 15.2.2012, 13:45




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

REKLAMA