Poznání

Vánoce jako slavnost Slunce rodícího se v Zemi

Autor: Jaroslava MALINOVÁ

Obrázek

Vánoční slavnost je slavností zasvěcení, jíž se má znovu získat porozumění pro zrození Ducha. Lidstvo ji stále více potřebuje, aby mohlo správně jít svou pozemskou cestou, za svou vlastní transformací.

I v dnešní vybledlé myšlence Vánoc ještě tkví toto poselství hluboké zimy, protože nemůže jinak. V hluboké samotě a intimitě, stranou od davu, hledají mnozí z nás o vánoční noci cestu k jesličkám. Někteří z hloubi vlastní dětské citovosti, pod andělskými vlivy, jako kdysi chudí pastýři. Jiné vede ke Kristu touha po naplnění vlastní moudrosti a vědění, jako tři magiky z východu. Myšlenka Vánoc zůstává tou hvězdou Ducha, která nám všem bude svítit na cestu, až se rozhodneme odejít z temnot materialismu. Pokud si přejete, aby zdobení stromečku, pečení cukroví, úklid a vánoční nákupy zůstaly pro vás i nadále smyslem Vánoc, v žádném případě tento článek nečtěte.

Třináct svatých nocí.

V době, kdy jsou noci nejtemnější, je možné se v nejintimnějším duševním životě probojovat k duchovním světům. V lidové tradici se hovoří „o dvanácti nocích“, což zřejmě původně znamenalo dnešní „o Vá-nocích“. Jak dlouho vlastně trvají Vánoce? Jeden večer a jednu noc? Nikoli! Přistupme prosím k rozšíření tohoto pojmu. Uchopte v představě štědrovečerní noc a natahujte ji přes Silvestra až do tří králů. Rudolf Steiner píše dokonce o třinácti svatých nocích. Přibližně od 24. prosince až do 6. ledna.

V té době se Země cítí na své pouti vesmírem nejvíce osamocena, sevřena svíravým chladem sama do sebe, případně i zahalena sněhovou pokrývkou. Navenek odumírá, aby se setkala se svou vnitřní bytostí. I všichni, kteří po Matičce chodí, to mohou cítit. Smyslový svět, spojený s vůněmi, teplem, světlem, barvami - zmizel ze zemského povrchu. Není potřeba tolik fyzicky pracovat venku (na poli). Nedostatek světla i zima zahánějí lidstvo do domů a bytů, kde mohou najít prostor pro práci duchovní. Život se má stát mystickým pohroužením.

2012-01-03.christmas01.big.jpgNávrat ke Kristu

V zimě lidé hlouběji a intenzivněji přemýšlejí a hledají pro své myšlenky konečné završení v podobě duchovních idejí. Právě v této době ne náhodou slavíme svátek Kristova spojení s naší Zemí. Skrze Vánoční zasvěcení se Kristem můžeme nechat vnitřně proniknout i my. Nikdy k tomu lidem nekladl žádné jiné podmínky, než dobrou vůli a otevřené srdce. Nijak halasně, spíše v tichu, stranou od běsnění komerčně pojatých Vánoc, můžeme se k tomu odhodlat. Myšlenky obsažené v tomto článku nechť jsou každému, kdo hledá posilou, stejně jako mně.

Letos již třetím rokem intenzivně zírám přes vánoční humburk a dál za něj. Přesně od té doby, co jsem objevila knihu Vánoční zpěv andělů (Fabula, 2003). A poprvé přestal být stromeček i dárky důležitý. Přišla jsem o ně, o tu klíčovou vánoční radost, ale nelituji, protože jsem našla radost daleko hlubší. Dokonce bych ji nazvala návratem ke Kristu. Zdá se mi, že řada lidí prožívá o Adventu a třinácti svatých nocích nemoci a krize, které mají sloužit k eliminaci davové sugesce, aby mohli v tomto požehnaném čase zůstat sami se sebou.

Půlnoční Slunce.

Kdo se snaží poznat vánoční svátky v jejich významu, nemá pouze vnější náboženství, nýbrž náboženské porozumění pro ducha, který vládne v přírodě. V minulosti existovali zasvěcenci Boha roku, kteří četli jeho znamení a z nich odvodili význam ročního koloběhu pro lidský život. V zimě si všímali semen, zasetých do země, hmyzu, který hledal ve stahující se zemi možnost přezimování. Obdobně se chovalo i samo Slunce. Bylo zřejmé, že pohledy se z fyzického světa odvracejí do fyzické temnoty. Žáci zasvěcenců Boha roku se měli naučit spatřovat Slunce v půlnoční hodině hluboké zimní noci. Bylo jim řečeno: “Musíte nyní vidět Slunce o půlnoci – půlnoční Slunce, musíte vidět Slunce skrze Zemi. Sledujte rostliny a živočichy až do země, tak se pro vás stane průhlednou.“

Když má Země nejvíce soustředěné síly a svou bytost vůči vesmíru, tehdy se člověk může povznést k tomu, aby zřel Slunce skrze tuto Zemi, když je sama v sobě zduchovněna, jako půlnoční Slunce. Přesně naopak dosahuje člověk Slunce v době vrcholného léta, o svátku Sv. Jana, svými fyzickými smysly vysoko na obloze. Tehdy obrací pohled do Vesmíru, aniž by pohlížel skrze Zemi. Slunce značí také naše srdce, střed naší bytosti, pozor, nezaměňovat s koulí žhavých plynů!

V časech, kdy si prohlížíme betlémy z rozličných materiálů, v jejichž středu tůní Jezulátko, pomysleme na to, že i v nás se něco rodí. Své dítě většinou rodiče cítí jako ztělesnění toho nejlepšího, co v nich bylo. V mystickém smyslu je tím nejlepším, co se z člověka „rodí“, jeho plné světlo.

2012-01-03.christmas02.big.jpg

„Byť Kristus v Betlémě i tisíckrát se zrodil,
jsi ztracen dokud se i v tobě nenarodil,“

napsal barokní básník a mystik Angelus Silesius.

Pravé světlo se ve skutečnosti rodí z temnoty. Z temnoty se totiž nemusí zrodit vždy jen další temnota, ale naopak právě světlo. Toto poznání představuje, řekněme, esenciální mystickou zkušenost. I temnota vědeckého poznání sloužícího materialistickým idejím se musí o Vánocích proniknout světlem duchovní moudrosti, aby se mu dostalo smyslu.

Opuštěnost člověka v zimě

Sdělení Boha roku pak adepti přiměřenou formou sdělovali ostatním lidem. Bohužel jim museli prozradit, že člověk se cítí v zimě na Zemi opuštěn. Čím více byli vědoucí, tím více pociťovali toto období jako slavnost bolesti, slavnost utrpení člověka, který nemůže nalézt sám sebe. Blahodárná síla Slunce se zdála nedosažitelná. Existovaly však prorocké zvěsti, které naznačovaly, že Sluneční bytost má v budoucnu sestoupit na naši Zemi, aby uzdravila trpící lidstvo, churavějící v samotě vesmíru. Vánoce zkrátka nebyly odjakživa svátky klidu a pokoje pro všechny lidi dobré vůle. Těmi se staly díky zjevení Krista, který sem dolů za námi přišel. A jako duchovní bytost od té doby obývá Zemi spolu s námi. „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20).

Tím se postavení člověka uprostřed hluboké zimy změnilo. Zjištění zasvěcenců Boha roku stále platí, avšak na pozadí dávné slavnosti utrpení a bolesti se moudré lidské srdce může učit z obrazů Krista Ježíše vstupujícího do pozemského života hluboké zasvěcující Vánoční myšlence.

Svátky citu.

Chceme-li zase poctivě slavit Vánoce, musíme pokorně přijmout některé mocné myšlenky. Rovněž je nutné začít se znovu učit žít s dobou, jako to lidé uměli dříve. Potom můžeme naprosto bezpečně vědět a ne jen tušit, proč je právě uprostřed zimy nejvhodnější čas nechat se pronikat Kristovým vlivem.

Správně cítí Kristův podnět v srdci ten, kdo ví, že v lásce je cosi vyššího ve srovnání s mocí, silou i moudrostí. Ke Kristu v podobě novorozeňátka, podobně jako ke všem miminkům, můžeme vyslat vstříc jediné – naši lásku. Nepořídili bychom s moudrostí ani s mocí. Boží syn nepřichází k nám na ohnivém voze za zvuků hromu a polnic. Předstupuje před nás, své milované, jako bezbranné dítě, pro které na zemi nebylo nalezeno důstojnějšího místa ke zrození, než chlév. Tím se trefil přímo do lidských srdcí a snad všechna obměkčil. Stal se lidem důvěrně blízkým, všichni by za ním rádi přišli a přinesli mu dárečky.

Z triády rozum-cit-vůle jde o Vánocích o cit, jsou to skutečně svátky citu. V reálném životě se často zjevuje v podobě sentimentu, ale tím se nemusíme trápit, protože v pozadí vždy zůstává možnost procitnutí lásky. Rodiny se shromažďují, aby se učily uskutečnit něco z impulzu lásky, který do historie Země vneslo narození Krista. Tím, že bytost nejvyšší duchovní hierarchie nalezla přechod do fyzické existence a spojila se již navždy s člověkem, vnesla do vývoje lidstva nekonečný zdroj dobroty a mocné lásky, ze kterého můžeme všichni neustále čerpat.

2012-01-03.christmas03.big.jpg

Kristův zásah do vývoje lidstva

Nejdůležitější část vánoční myšlenky spočívá právě v tom, že oné noci zasvítilo světlo Kristovo do vývoje lidstva. Museli bychom se tímto tématem hlouběji zabývat, abychom skutečně pochopili, k jak dalekosáhlým změnám zde došlo. Včlenění mystéria Golgoty do pozemského života dává v konečném smyslu lidstvu i celé bytosti Země smysl. Oddáváme-li se správně porozumění svaté noci, můžeme se poučit o pravé lásce člověka k člověku. Podle Dr. Rudolfa Steinera bude toto porozumění přicházet k lidstvu stále častěji a impuls Kristův bude v budoucnu stále větší a větší mocí zasahovat do vývoje lidstva.

Jestliže se ve Svaté noci probudí v nás správné porozumění pro cit lásky, slavíme správně slavnost Procitnutí lásky. Pak můžeme od tohoto okamžiku začít prozařovat i ostatní hodiny a dni roku. Z této jediné Svaté noci, kdy jsme si vlévali všemoc lásky do svých srdcí, by něco mělo proudit do všech našich ostatních citů během roku. Kéž by dny a hodiny roku probíhaly tak, abychom se po zbytek roku nemuseli stydět před citem, který ve Svaté noci pociťujeme ve svých duších.


Myšlenky Dr. Rudolfa Steinera shromáždila, převyprávěla a komentovala Jaroslava Malinová.

Foto Garrisonphoto.org/Benjamin Earwicker, Valdas Zajanckauskas, Trumpkin.de/Stefan Wagner, Thad Zajdowicz

Publikováno: 3.1.2012, 11:00




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

REKLAMA