Lugnasad je slavnost zralosti a hojnosti

První srpen je i původní, starý svátek svatého Petra, kterého v ten den měl zářící anděl zachránit z Herodova vězení v Jeruzalémě. Keltský Lugnasad je slavnost zralosti a hojnosti, slavnost sbírání plodů. Je to jeden ze čtyř největších keltských svátků v roce, „slavnost přede žněmi“ a také dožínky. Součástí Lugnasy je dožínkový obřad. Sklizní plodů se symbolicky završuje spojení Nebe (Slunce, Světla) a Země. Označuje ale také za počínající dobu napětí, protože se začínají ohlašovat chladnější a kratší dny, kdy celá úroda ještě není v bezpečí a není zajištěná: nejsme připravení na zimu.

Božská síla Lugnasadu

V názvu jména slyšíme opět název aspektu síly, označované jako božstvo nebo bůh, představující kvalitu tohoto cyklu: Lug. Lug byl považován za boha moudrosti, umění a všech řemeslníků i válečníků, nadanému neobyčejnými intelektuálními i kouzelnými schopnostmi. Lug. Lugh, Lugus, Luz znamená zářivý. Základ slova je příbuzný s latinským lux (světlo), řeckým leukos (bílý) nebo germánským Lohe (plápolající oheň, plamen ohně), Loki. Atributem Lugha je světlené kopí, kterým se přibližuje křesťanskému svatému Michaelovi. I jeho úkol podobně jako sv. Michaela je bojovat se silami temnot, představovaných jen odlišným způsobem – vždy však ztělesněním principu nepřátelského světlu a životu. Lughovo světelné kopí bylo z ygdrasillu – jasanu, stromu světa.

Louis Charpentier se o významu tohoto božstva zmiňuje v knize Tajemný pravěk Evropy. Od jeho jména se odvozují jména řady měst – ve Francii uspořádaných do spirály: Lyon, Loudu, Laon, ale i Leuven v Belgii, Leyden v Holandsku (Lughdunum Batavorum), v Polsku Legnice, a posvátných míst Lugha – Lugh-dunum: Laon, Loudon, Lyon (Lug-Nemethon), Londýn a Carlisle v Anglii (Caer Luguvalium, Lugubalion), u nás snad Louny.

Mírnější letní dvojici dvojici Bel, Belenus, Velenus a Belisame tak nahrazuje ohnivější a zralejší Lug a Velká Matka (Danu, matka Země, Anu Danu, Annona). Matka a otec, zralá žena a zralý muž, Ceridwen, Zelený muž - Cernunnos. I v pojetí božstev a rozložení jejich období v roce se v keltské mytologii promítá osm cyklů roku (a sil), trojnosti „mládí – zralost – stáří“ a za nimi - neviděno - období smrti/klidu, transformace/přeměny i duality (rozdělení roku na dvě poloviny – světlou a tmy, zelené, vegetační -a vegetačního klidu).

Zdokonalení přírody

Tomuto období – Lugnasadu - a jeho síle se připisuje potenciál oduševnění a zdokonalení. Zralosti, která přináší moudrost. „Lug popohání oduševnění a zdokonalení přírody. Dovádí již vzniklé k odkvětu, vysemenění, k přechodu do duchovní dimenze. Je ohněm, který utvrzuje ocel, horkem, které dodává ovoci, bobulím a plodům zralost a sladkost. Obilí odebírá mléčnou zralost a mění zrno v pevné, zlaté nuggets – valouny,“ píše W.D. Storl v Magických rostlinách Keltů.

O Lugnasadu se slaví Lugova svatba. Zároveň i svatby mezi lidmi - tradičně se právě v tuto dobu nejvíc svateb v roce uskutečňovalo. A završoval se i cyklus oplodňování a zúrodňování Země (svaté svatby, svatby Nebe a Země) ještě před uplynutím cyklu, aby koloběh nebyl přerušen.

Lugnasad spadá do období cesmíny - tinne, keltsky hořící, ohnivé, a holy (holly) anglicky svaté. Cesmína, která střežila Chrlice Well v Glasnotbury Anglii, kde měla vyrašit z hole, s níž putoval Josef z Arimatie se Svatým Grálem, kterou zde zasadil podle pověsti do země, souvisí s principem neohraničené, bezpodmínečné lásky. Opačně souvisí i se strachem, který jí stísňuje a umenšuje, nepravdivostí, která ji ničí a emocemi, které nám brání ji plně rozvinout a cítit. Jakmile skončí oslavy Lugnasadu završením očistným ohněm (tine), a obětováním části sklizně božstvům 6. srpna, začíná měsíc Edrinios, čas práva a rozhodování - doba vhodná pro konání soudů a sněmů. Zároveň to je i období lísky – knovy - zrání a moudrosti, inspirace, a věštění. Líska se zvláštním způsobem prolíná s dubem.

Posvátný sněm

Kdysi se konaly právě v tomto období posvátné sněmy, soudy, thingy, v jejichž názvu slyšíme zaznívat cesmínu - milostivou lásku, milosrdnost, ale i oheň a samotný soud, spravedlnost ve smyslu vyrovnání, gevúry. Prostor byl posvátný, vymezený dubem. Sněmu se účastnili muži, kteří prošli iniciací a čelili úspěšně v boji nebezpečí smrti, a jasnozřivé ženy. Dubový kulatý stůl krále Artuše byl připomínkou posvátného shromáždění a přenesl se tak do doby křesťanství. Král seděl zády k dubu a čelem k východu. Posvátný prostor thingu, svolávaného na novoluní nebo úplněk, kromě dubu vymezovaly lískové pruty. Jak souladí název měsíce a jeho poslání a poslání a strom a rostliny, které se mu přiřazují!

Je tady ale ještě jedno spojení. Dub, keltsky druir, a líska, knova, se nepropojují v posvátném prostoru bez příčiny, tak jako se bez příčiny neděje nic. Dub se přiřazuje Tórovi, Taranisovi, Donarovi, Dandovi, Perunovi: božstvu, jehož atributem je blesk. Dub je považován za strom osvícení, ekvivalent indického posvátného fíkovníku. Je to strom, který přitahuje blesky. Je spojován s předky a staré bohy. Hoří v nich zvláštní oheň, spojující nás s celým vesmírem. Dub, podle jména archetyp stromu, znamená také dveře (podobně jako líska průchod do jiného světa) nebo vědění.

Blesk přichází shora, a rychle, jako osvícení. Líska jej skrývá u svých kořenů. Poskytuje ochranu před bouřkou (smrtícími účinky „hada z nebes“) i před nadpřirozenými silami pocházejícími z neviditelných světů, s nimiž nás však zároveň spojuje a umožňuje nám do nich nahlédnout: pod ochranou. Chrání nás před vlivy a mocí nadpřirozených sil, ale zároveň nám ukazuje cestu do těchto neviditelných světů a otevírá ji. Obrazem téže síly, jako blesk z nebes, je na zemi had. Posvátný had, tatáž síla zdola, se skrývá v kořenech lísky. Kdo prý jej chytí a ochutná, nahlédne každé tajemství, bude rozumět řeči bylin i zbířat, bude moci se učinit neviditelným a procházet přes jinak zavřené dveře a přes překážky. Pokud chytíte hada, je třeba posypat ho pelyňkem – gelsky bricunum z kořene briga, moc, síla. V nejstarší tradici znamená síla moudrost.

Zvyky spojené s Lungasandem

Všechny tradiční svátky byly – stejně jako i nyní – svátky Světla, ve svých nejrůznějších podobách. Keltský cyklus byl cyklem proměňujících se forem a podob nesmrtelného Světla. Jako o všech svátcích keltského kola času, se všude zhášely ohně a rozdělával se nový, živý, svatý obřadní oheň, z něhož se zapalovaly ohně v kovárnách i domácnostech. I o Lugnasadu po obřadu ohně po soumraku následovaly oslavy Slunce výstupem na posvátná místa – kopce a hory k pozdravu východu Slunce. Tradičně se také konala shromáždění na místním božišti/posvátném místě (posvátný strom, mohyla, studna nebo vrchol kopce). Součástí oslav byly prosby k mateřské bohyni, aby v této době, kdy všechna sklizeň ještě mohla být zničena, obilí a celou úrodu chránila.

Pokud jde o nejdůležitější rituál Lugnasadu, místně a možná i v čase se místně lišil, avšak podstata zůstávala stejná. Za ranního svítání 1. dne celkem pět dní trvajících svátků , tedy 1. srpna, měl hlavní druid uříznout několik klasů obilí a s poděkováním je obětovat. Ze zrn se pak umlela mouka a z ní upekla placka na ohni zapáleném dřevem jeřábu. Král, anebo hlava rodu, vykonával v tu dobu obřad na posvátné hoře. Obrátil hlavu k slunci a svazkem nového obilí opsal kolem hlavy tři kruhy ve směru hodinových ručiček jako poděkování i prosbu za ochranu, úrodu a mír.

Ženy v tu dobu pekly chléb. Od toho se také slavnosti říká Loaf – Mass, Lammas, mše nebo svátek prvního pecnu chleba. Důležitost obřadu se dovozuje i z toho, že označení „lady pochází z anglosaského hlofdige – hnětanka chlebového těsta. První pecen pekla paní domu z prvního ručně natrhaného svazku obilí a nechala ho posvětit.. Poukazuje na symboliku obilí jako základu života, ale je jistě možné připojit i symboliku chleba předkřesťanských dobách a dále povýšenou a ještě posvátnější posvátnou v křesťanství. I v pozdější době již každá domácnost pekla 1. srpna z malého snopu ručně natrhaného obilí malé chleby (které se v křesťanské době žehnaly v kostele, aby se pak o ně podělili všichni). v Irsku se vykopávaly první ranné brambory, které pak sloužily jako tradiční sváteční jídlo. Důležitým rituálním pokrmem byl i koláč z bobulovitého ovoce, který se pekl na počest „Zeleného muže“ – symbolu vegetačního období, na jehož konci umíral, aby mohl vzniknout nový život. Byl společně s tím , spojením krále se zemí, kterou spravoval, i symbolem lidských obětí (oběti krále): každý rok obětuje sám sebe, aby mohl pokračovat cyklus života. Na jeho počest se na konci lugnasadu pekl a jedl koláč z bobulí, o nějž bylo nutné podělit se s přáteli.

Mystérium posledního snopu

V posledním snopu obilí podle staré víry žila „obilná matka“, královna nebo obilný medvěd. Medvěd byl především symbolem síly a možná tedy měla být právě v tom posledním snopu ukryta síla obilí, kterému se tím vzdávala úcta na počátku i na konci, v dalším dokončeném kruhu. Snop se tvaroval do ženské postavy – jeden z pramenů uvádí, že panny, byla-li úroda dobrá a stařeny, pokud byla zlá, na většině míst však dostával název stařeny, starý, Caeileach… Zdobil se koukolem a vlčími máky, heřmánkem a chrpami – plevelem z obilí, spolu s aromatickými rostlinami této doby náležejícím Lugovi, božstvu cyklu.

Snop se nechával se v kuchyni anebo na krbu, v koruně stromu anebo se smísil se setbou pro příští rok anebo zaorával do země. Je těžké zabývat se důležitostí obilí a nevzpomenout si přitom na záhadné kruhy a další obrazce, které vznikají právě v něm a v tomto období Luga – Světla, Záře, Plamenů proměny. Poslední vůz s obilím se zdobil květinami a provázeli jej pán a paní (král a královna) žní, kteří jej chránili a provázeli (před politím a jinou pohromou, i symbolicky, jako součást her).

Účastí na Lugnasadu si lidé měli zajišťovat ochranu úrody a dostatek obilí, ovoce, mléka, ryb, ochranu před nájezdy, spravedlivé zákony a pohodu. Středověká báseň (Rees a Rees, Odkaz Keltů) nás varuje:
„Za zanedbání přichází
Holá hlava, ochablost, brzské šediny
Králové bez důvtipu a radosti
Bez pohostinnosti a pravdy.“

Posvátné rostliny

Podle Druidského herbáře patřily mezi posvátní a magické rostliny období všechny bobulovité rostliny, dub, jmelí, kadidlovník, oves, pískavice, slunečnice, topolová růže, a vřes. Již jsme uvedli, ža kromě nich také všechny aromatické rostliny, obilí a plevel v obilí: vlčí mák, koukol, heřmánek – rostliny Luga a žní. Rostliny jsou v tuto dobu prodchnuté silou ohně. Sílí v nich pryskyřice, balzám, éterické a mstné oleje, ohnivá síla. Sbírají se i semena, zvlášť pokud jejich síla je spojená s kvalitami ohně. Za úplňkových nocí tohoto období je možné nasekat trávu, která po usušení mže být použita jako účinný léčivý prostředek (seno) pro dobytek.

Od 15. srpna, svátku Nanebevzetí Panny Marie, po 8. září (svátek jejího narození) je obdobím sběru rostlin pro ženy. Uchoval se i zvyk splétání věnců z léčivých bylin mladými dívkami a do křesťanské doby se přeneslo i posvěcování bylin a koření v kostele na svátek Panny Marie Kořenné. Patnáctý srpen je svátkem Nanebevzetí pany Marie – tak jako původně byl svátkem bohyně Matky a dnem jejích zásnub s Nebesy – s bohem nebes a osvícení – Taranisem, Thorem, Donarem, Perunem - Bohem jemuž je přisuzován dub.

Bohyně Matka je někde nanebevzetím ztotožňována s velšskou Arianrhod – paní Točité věže jejímž atributem je stříbrné kolo – stejné, jako má právě Tór, Taranis, který dal jméno věži. Thor ve staroegyptštině znamená příbytek, podobně jako ve staré keltštině a může znamenat také dveře (tür)– kterými je i dub, druir, stejného kořene slova, stejně jako strom (der, tree) a vědění (druide). V točité věži se nám tak opět promítá vystupování, i síla zdola a síla shora, které se v tomto období posvátné svatby ideálně spojují a umožňují nám postoupit výše nebo jít skrz, za hranici vnímatelného smysly a dosavadního vývoje. Od hmotných starostí ke duchovnímu hledání, od slepoty a úzkostí k vnitřnímu poznání. Od tmy ke světlu, od lži k pravdě, od smrti k s nesmrtelnosti.

S přáním plného a užitečného prožití oslav Lugnasadu i dnů hvězdy Siria – Sopdet, doby tradičních poutí do Markéty v oboře Hvězda, ve znamení Lva (obou zemí i znamení člověka)
Lenka Marečková,
Místo Setkávání