Poznání

O Velikonocích může Svatý grál spatřit každý

Autor: Jaroslava MALINOVÁ

Obrázek

Velikonoce slavíme dnes jako křesťanský svátek, svým významem nejdůležitější, svátek vzkříšení Ježíše Krista, navazující bezprostředně na Jeho ukřižování. Přesto nemají v křesťanském kalendáři pevně dané místo. Fakt, že se jedná o svátek pohyblivý, stanovený na neděli následující po prvním jarním úplňku, poukazuje na předkřesťanské oslavy jarní rovnodennosti.

Z nějakého důvodu bylo pro jejich správný průběh důležité nejen vzlínání rostlinek směrem vzhůru a rození zvířecích mláďátek, ale bylo rovněž důležité počkat, až budou tyto děje ozářeny plným měsíčním světlem. Ve smyslu Velikonoc je něco, co musí být určeno z Kosmu, shůry. V neposlední řadě doporučuji si povšimnout sluneční signatury samotné neděle (Sonntag, Sunday). O Velikonoční neděli má Slunce svůj den.

Ježíš ve třicátém roce svého života, během Janova křtu v řece Jordán, přijal do sebe Krista, Slunečního ducha, a stal se jeho nositelem. Jako takový začal teprve veřejně vystupovat a kázat. A jako takový mohl také na Velký pátek, kdy se jeho krev spojila se Zemí, vložit zcela nový impuls do astrálního těla Země. Celá její aura se změnila v okamžiku, kdy krev z Vykupitelových ran vytekla. Země se tímto skutkem začala transformovat v Kristovo tělo, proniknutá dosud nepoznanou silou, která nadále roste. Zákon lásky vystřídal zákon odplaty. Stalo se to v podstatě nezávisle na tom, nakolik mohlo být tehdy jeho učení skutečně pochopeno. Podle doktora Steinera se jednalo o nejdůležitější okamžik v celém vývoji Země.

Velikonoční Svatý Grál

Je velmi pravděpodobné, že o Velkém pátku bude sluneční kotouč již připomínat tvar srpku, protože úplněk mu přece předcházel. Právě ve zlatavé misce na nebi Rudolf Steiner spatřoval symbol Svatého Grálu. V legendě o Parsifalovi je psáno, že každý Velký pátek sestupuje z nebe hostie a je vložena do Grálu ve smyslu omlazení, obnovení jeho síly.

„Ano, tak díky kameni nestárne žádné stvoření, žádný úd, pravím, žádný sval, a má ten kámen jméno grál. Však právě dnes ho navštíví všemocný posel, každý ví, že máme Velký pátek, z říše, kde vládne Pán Bůh, z jeho výše holubice tam přiletí, na onen kámen vzápětí bělostná s bílou hostií usedne, ano, složí ji, pak opustí zas grálský dům a vzlétne opět k nebesům. Přilétá s ní vždy v onen svátek, obecně zvaný Velký pátek, takto grál štědří dary země, zvlášť ty, jež voní tuze jemně, jak pokrmy, tak nápoje, jako by skýtal oboje sám ráj, a nikoliv náš svět, tak může grálské obmýšlet vším, co se rojí pod oblaky, co běhá, plove, zvěří, ptáky, a ať se děje co se děje, té prebendy jim provždy přeje.“

Wolfram von Eschenbach: Parzival,
Kniha IX., verš 469/470

V srpku měsíce se při bližším pozorování objeví i jeho temný zbytek, aby tak doplnil kruh. Skutečně může připomínat misku, ve které jakoby spočívala tmavá hostie. Miska vzniká díky fyzicky odraženým slunečním paprskům. Neviditelná hostie pak je nositelkou samotného Slunečního ducha (nikoli čistě fyzického slunečního odrazu), jehož přímé působení není pro éternou sféru snesitelné. Naopak posilující moc má pro astrální sféru a pro já. Ukřižování Ježíše Krista na Golgotě bylo neopakovatelnou událostí, jeho mysterium je proto o Velikonocích tajemným způsobem obnovováno rok co rok. Podle jednoho z výkladů legendy o Svatém grálu se jednalo o pohár, do kterého Josef z Arimatie zachytil krev z Kristových ran na kříži. Podle jiného byl nádobou, kterou Spasitel použil při poslední večeři. „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“ (L 22,20) Význam večeře Páně, kterou Kristus poslední večer před svou smrtí ustanovil, dobře si vědom všeho co ho čeká a zcela odevzdaný do vůle svého Otce, spočívá právě v připomínce nejsvětějšího spojení jeho krve se zemí-tělem (hostií). O velikonočním svátku může obraz Svatého grálu spatřit každý. K tomu jsou také Velikonoce podle starobylé tradice ustanoveny.

2011-04-19.Holygrail.big.jpg

Probuzení ze zdánlivé smrti

Pohanská oslava Velikonoc opěvuje probouzení přírody po období zimního spánku a zdánlivé smrti. V křesťanském pojetí, kde Velikonoční neděli bezprostředně předchází Velký pátek, je však jarní nálada zkalena připomínkou Kristovy mučednické smrti. Následující čas, tzv. posvátné třídenní, kterou Spasitel strávil v pozemském hrobě, vyvolává v křesťanech smuteční a velmi vážnou slavnostní náladu, kontrastující s jarním pučením. Ta končí Nedělí velikonoční, kdy si připomínáme vzkříšení a teprve v pondělí pak může nastat šlehání pomlázkami, žehnající životu a plodnosti.

V dávných mysteriích byli vyvolení adepti zasvěcováni do tajemství duchovního světa skrze rituální smrt a vzkříšení duše. Duše byla během zasvěcovacího obřadu, který trval tři dny, udržována odděleně od těla. Tři dny jsou dobou, za kterou po skutečné smrti dojde k oddělení éterného těla od fyzické schrány, zjednodušeně řečeno, po které se duše, když všechno probíhá jak má, již samostatně vydává do duchovních světů. Adept iniciace přitom nabýval poznání pravdy o smrti a svém já, které prochází jednotlivými inkarnacemi, tj. toho, co se vtěluje. Proto byl tento kult provozován na podzim.

V době, kdy Země podle vnějšího zdání umírá (to je analogie odumírání lidského těla), nasaje do sebe éternou složku a stává se tak živou ve svém nitru. Zážitek vážnosti během průchodu smrtí přesně zapadá do atmosféry podzimu. Ač by se mohlo zdát, že duch vtělený do hmoty v ní dočista usnul, ba možná skrze svět i umírá, není tomu tak. Z hrobu fyzického těla povstává stále znovu, z věčných základů. Na obrazech starých mistrů můžeme odkrýt symboliku tohoto děje ve zpodobení nahých lidských postav, vstávajících z hrobů, které nemají na nohou boty. Tak poznáme, že se nejedná o vzkříšení fyzických těl. Jako myšlenka reinkarnace je toto poznání dnes blízké mnoha lidem.

2011-04-19.jesus01.jpgOslava vzkříšení

Velikonoce byly v prvních staletích křesťanské éry zaměněny, co se týče původního mysterijního významu, právě s tímto zcela odlišným kultem (Adonise). V důsledku vývoje lidské bytosti se pak stará zasvěcovací ceremonie stala nemožnou. Událost na Golgotě sama byla obřadem takového dosahu, že i skrze vzpomínku na ni mohou masy proniknout do duchovnosti. Avšak neděje se tak. Zájem lidstva se postupně stále více obracel k materiální stránce existence. Proto člověk, pokud chce dnes slavit myšlenku vzkříšení, potřebuje k tomu i vnější hmotný obraz vzkříšení v jarní přírodě. Není již schopen zahlédnout duchovní skutečnost vzkříšení vnitřní bytosti Země (a své) v zimním období.

Tam, kde je příroda na vzestupu, měl by si člověk připomínat naopak svůj sestup do fyzična. Nikoli, že smrtí směřuje k duchu, ale že duchovno zase působí z kosmu, že i rašení a bujení fyzična na Zemi je puzeno duchovnem. Konkrétně éternými silami přicházejícími z Měsíce, které se na Zemi každoročně znovu inkarnují. Významně se podílejí rovněž na výstavbě každého lidského éterného těla. S dětmi zpíváme na jaře takovouto krátkou písničku (melodii si složte klidně sami, doporučuje se k tomu použít pentatonickou stupnici):
„Fiala, růže, kvésti nemůže,
dokud jí pánbůh, z nebe nepomůže.“
Proto si člověk má na jaře připomínat i svůj vlastní sestup do fyzična.

Vidíte, jak s nástupem materialistického způsobu myšlení došlo ke zmatení vnitřní struktury ročního řádu a k záměně dvou svátků odlišného smyslu. Antroposofie činí zjevným, co bylo skryto, aby se Velikonoce mohly opět stát zážitkem lidstva. Jsme nyní vedeni, při plném vědomí, nikoli instinktivně jako dřív skrze mysteria, k moudrosti, která kdysi v mysteriích zářila a později ustoupila svobodnému vývoji člověka. Pokud si přejeme prociťovat mysteria ročních dob v jejich reálnosti, nabízí nám duchovní věda pomocnou ruku.

Publikováno: 19.4.2011, 9:45




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

REKLAMA