Poznání

Svátek Alban Eilir je oslavou Světla Země

Autor: Lenka MAREČKOVÁ

Obrázek

Svátek Alban Eilir, Světlo Země, Ostara, Meán Earaigh, jarní rovnodennost, keltské velikonoce, letos připadl na 21. březen 2011, kdy ve 0:20 hodin středoevropského času vstoupilo Slunce do znamení Berana. Podívejme se, jaké prastaré tradice a zvyky se nám k této ryze jarní oslavě dodnes dochovaly.

Alban Eilir odpovídá radosti dětství, první čtvrti Luny, krásnému ránu, které již definitivně zahnalo všechnu temnotu a společně se zářícím a sílícím sluncem nám říká: už jsem zde, jsem nový den, zima už nemá vládu. Alban Eilir nám světluje nový den.

Podle Keltského stromového kalendáře od Michaela Vescolliho, podle něhož pět samohlásek AEIOU odpovídá jména dnům rovnodenností a slunovratů, noc jarní rovnodennosti odpovídá písmenu „O“ (Onn) a je nocí kručinky.

Těchto dnů však bylo celkem pět. Toto číslo, jehož významem se můžeme zabývat někdy jindy – mělo pro Kelty zvláštní význam (celistvost: pro Kelty z pevniny celistvost času, pro ostrovní především celistvost prostoru. Pětka vyjadřovala (složená z měsíčního čísla dvě a slunečního čísla tři) ničím neohraničenou existenci). Možná – společně s pojetím pěti „nocí“ a dalšími indiciemi (dosavadní chápání umístění pětky v numerologické mřížce apod.)- i to naznačuje, že jde o číslo ležící ve středu a označující tak opět tuto cestu a tento směr.

Alban Eilir je čtvrtým děkovným svátkem keltského roku, který dělil čas podobně jako šamanský kruh prostor (osm hlavních a vedlejších směrů):
1. Samhain (= konec léta, 1. listopad, keltský Nový rok) Samhain může být první i poslední: tím, že jeden cyklus skončil a další začíná. Je to Blázen velké arkány tarotu.
2. Alban Arthuan (Artušovo Světlo, zimní slunovrat),
3. Imbolc (Návrat Světla, Svátek kojících ovcí, Hromnice, křesťanský Den zasvěcený Bohu a také Očišťování Panny Marie),
4. Alban Eilir (Světlo Země, jarní rovnodennost),
5. Beltine (Očistný oheň, 1.květen),
6. Alban Hefin (Světlo Břehů, letní slunovrat),
7. Lugnasad (Lugova svatba, dožínky,1. srpen), a
8. Alban Elfed (Světlo vody, podzimní rovnodennost).

2011-03-22.Olse.jpgJarní rovnodennost – dělení poloviny roku

V dobu Albanu Eilir se délka noci a dne vyrovnává a na síle začíná nabývat den. Z hlediska dělení roku na dvě poloviny a keltské mytologie Slunce, které v tuto dobu stejně jako v dobu Albanu Elfed – podzimní rovnodennosti – vychází na skutečném východě a zapadá na skutečném západě, vystupuje z podsvětní říše na svět. Alban Eilir se tak jako Alban Elfed považuje za dělící bod mezi světlou a tmavou polovinou roku a předzvěst léta: období panenské bohyně Brighid.

Alban Eilir spadá do měsíce Olše – (verno, farn, fearn). Olše je symbolem odchodu, odřeknutí se – konec starého, ale zároveň i obnovy a také oběti.

„Když Germáni likvidovali (pustošili) dvorec, zlomili několik olšových větví a rozhodili je. Na znamení, že se někdo úplně zříká příbuzenství, se muselo ve středověku před soudem zlomit olšové dřevo nad hlavou.“

Zvláštností a napovídajících podivuhodností keltského kola času a prostoru – jedné z cest zasvěcení – je mnoho. Jednou z nich jsou významné dny – vrcholy – svátky, překryté později křesťanskými slavnostmi podobného nebo doplňujícího významu: 2 (číslo Měsíce), 3 (číslo Slunce) nebo 5 (Slunce a Měsíce) dní po samotném svátku Země: od počátku keltského nového roku 2. 11. Všech svatých, 24. 12. – vánoce (=ze svaté noce), 2.2. (Očišťování Panny Marie a Uvedení Páně do chrámu, 25. 3. – Zvěstování Panny Marie, 3.5. – sv. Filipa a Jakuba, 24.6. sv.Jana Křtitele, 6. 8. Proměnění Páně, 28. 9. sv. Václava a 29.9. sv. Michaela (překrývá sv. Cernunna). Nejzřetelněji tyto nepravidelnosti, kdy se osa kola vychyluje od svého vrcholu lehce severovýchodním směrem, jsou právě naše svaté noci – vánoce, zimní slunovrat a jeho protějšek letní slunovrat, dva okamžiky v roce, kdy jsme pravidelně v těch nejstarších dobách zdobili stejné stromečky, jen jednou směřující od země vzhůru a podruhé zavěšené od stropů špičkami dolů.

2011-03-22.Briza.jpgAlban Eilir a rostliny

Podle Wolfa Dietera Storla jsou rostlinami Alban Eiliru trnka, jilm nebo kručinka -krajově podle toho, která rostlina v oblasti v dobu rovnodennosti rozkvétala – devětsil (obnovující životní sílu) a podběl (symbol slunce).

Podle jiných pramenů to jsou fialka, jasmín pravý, kosatec, vlaštovičník, zimolez kozí list, mochna plazivá, pampeliška, růže, dřínovec, vratič a žalud. Kručinka, (sarothammus genista) nám většinou splývá se jejím nejbližším příbuzným janovcem metlatým (sarothamnus scoparius). Keltský název pro obě je banatlo, velšsky banadl, bretonsky Balan , symbolizovala vítězství slunečního Boha (Belena) nad temnými silami zimy.Kručinkou (janovcem) se zdobila někteří hrdinové a králové, např. králové Bretaně nebo francouzští Plantagenovci. Vítězného slunečního hrdinu stejně jako janovec nebo kručinka symbolizoval i hlodáš evropský (ulex europeanus), symbolizující „mučící náčiní“, těžký osud, ale i jeho překonání (v křesťanských dobách zmrtvýchvstání Krista).

Jilm je podobně jako cesmína stromem ochrany. Stromem spojeným pouze s Albanem Eilir je bříza – strom zasvěcení. Spojuje se tu tak moc a symbolika dvou stromů: oběti a zasvěcení zároveň. Etymologicky by mohlo být zajímavé vědět něco o kořenech slov bříza a březen a jeho významu – prozatím se spokojíme alespoň s konstatováním tohoto spojení. Bříza symbolizovala očistu a nový začátek. Koště z březového proutí sloužilo v nejstarších dobách jako rituální předmět. S takovými košťaty se vymetalo vše nečisté - ze svatyní, z domů, z těla.

Další nepochybnou rostlinou je trojlístek. Ten symbolizuje odvěkou sílu, věčnost, nesmrtelnost – podporovaný zelenou barvou života (Země). Červená je barvou vtěleného života (životní síly člověka a zvířat).

Měsíc březen již v jeho 2. den zahajoval krásný svátek den studánek. V tuto dobu se čistily a uctívaly prameny, k nimž chodila různá procesí a pokrývaly je květy a posvátnými bylinami. Později, 17. března se oslavoval v keltské tradici Bůh stvořitel, od něhož Keltové podle jednoho pramene odvozovali svůj původ a jehož označovali jako Bůh trojnásobného klíče. Podoba ani pravé jméno Boha tak jako ostatních kulturách nesmělo být sdělováno. My tento den známe jako den sv. Patrika, jehož úspěch sv. Patrika v Irsku možná souvisí právě s tím, že byl později s tímto „Bohem trojnásobného klíče“ ztotožněn. Jeho rostlinou se tak stal trojlístek – stejně jako celého pozdějšího Irska, jediného státu Evropy, který se své Ústavě, snad pro historickou nutnost vzdorovat tlaku a chránit si svou národní identitu a jedinečnou kulturu, snad z tohoto podstatně staršího pradávného důvodu, odvolává právě na trojnost –trojici Boží.

Traduje se krásný, byť vzhledem ke starodávnému vnímání trojnosti poněkud nepravděpodobný příběh, podle něhož právě na trojlístku vysvětlil sv. Patrik Irům trojjedinost Otce, Syna i Ducha svatého. Měl jim říct:„Tak jako zde vyrůstají tři lístky na jednom místě, které však dohromady tvoří jediný list, tak vycházejí od Boha tři rovnocenné části, které však dohromady tvoří jediný celek.“

V dobách Keltů byly všechny druhy jetele zasvěceny Bohyni – jako otisky jejích chodidel, bílý rozkvétal všude tam, kde se svou nohou země dotkla Brighid – jejíž vláda na jaře vrcholí a v jejíchž šlépějích zjara vyrůstá, o červeném se traduje totéž o místech, kam vstoupila Bohyně Matka. Galové jetel nazývali předobrá, vznešená byliny (usiu marus), ve Francii se mu říká Boží dílo, v Německu Nebeský chlebíček. Trojností se u Keltů projevovalo vše božské. Je pěkné v souvislosti se spojením s keltským Alban Eilirem a křesťanskými velikonocemi a úplňkem v Beranu hovořit o trojnosti, jakkoli ji známe i z jiných náboženství a jiných kultur.

Mezi rostliny Brigihd i Alban Eiliru zároveň patří i žlutý petrklíč, který původně Brighid dříve než sv. Petrovi sloužil k otevírání nebe. Oproti němu (vpouštění duší dovnitř) však ona odsud vypouštěla na Zem jaro a sluneční svit. Dochoval se i místní název klíč Panny Marie nebo klíč naší Paní. Považoval se za klíč k nadpřirozenému světu.

K petrklíči se pojí mnoho legend a příběhů lidové moudrosti. Jeden z nich mluví o muži, který v zříceninách hradu našel petrklíč a dal si jej za klobouk. Po chvíli květina ztěžkla – proměnila se ve stříbrný klíč od dveří, které o nichž mu řekla Panna, která se před ním objevila. Za nimi měl najít drahocenný poklad, z něhož si mohl odnést všechno, co si přeje, určitě tam ale nemá zapomenout to nejlepší. Nabral si zlato i drahokamy, ale petrklíč nechal ležet – cestu zpátky tak už nenašel.

2011-03-22.Kocicky.jpgZvyky spojené s rostlinami

O květné neděli se v našich kostelích světí kočičky. I u nás byly spojené s mnohými zvyky včetně použít jako léčebného prostředku. Ve starých dobách při velkých bouřkách kočičky ženy do ohně aby zahnaly blesk a krupobití. Našemu svěcení kočiček předcházelo mnohem starší svěcení bylinek a zelených větviček.

Jeden z krásných starých, později převzatých zvyků pochází prý ještě z předkeltské megalitické Evropy: jde o zvyk vití věnců ze zelených rostlin. Ten se pak pověsil na kříž, vyrobený z proutí. S tímto křížem roubeným kruhovým zeleným věncem - symbolem požehnání pak procesí obcházela ve směru dráhy Slunce pole, a žehnala půdě a Zemi.

K výrobě kříže sloužilo 9 posvátných rostlin Z křesťanské tradice se nám dochovalo jejich složení i symbolika, jaká jim byla připisována: věnec měl být uvázán ze sedmi různých zelených větví: zimostráze, túje, tisu, chvojky klášterní, jedla bělokoré, smrku, vrby a buku. Kříž byl z bezu a připevňoval se na dlouhou lískovou hůl.

Sedmero větví v křesťanské tradici, tam, kde se zvyk dodržoval donedávna, znamenalo 7 dní stvoření. Tis je pra-dřevina, symbol počátku života (jak odpovídá i keltské tradici – spojení tisu a Samhainu, bodu počátku a konce zároveň) , zimostráz má symbolizovat samotný život, chvojka – juniperus sabina (jalovec) – dodržování křesťanského života - života z víry, buk duchovní znovuzrození, smrk naději, jedle blahobyt a vrba zdraví.

Po bohoslužbě vesničané nosili kříž domů a stavěli jej buď k vchodu do domu – brance na zahradu (kde měly zahnat démony a divá stvoření - .anebo do severovýchodního kouta světnice, kterému se přezdíval boží kout zatímco v pozdější křesťanské víře se staly připomínkou vjezdu do Jeruzaléma a pojily se s květnou nedělí).

Označení severovýchodního směru jako posvátného, božího, je pozoruhodné z mnoha důvodů. Nejenom ale pojmenováním koutu světnice jako božího, což naši tradici spojuje s prastarým indickým védickým uměním vastu :domácí kaple a posvátná domácí místa mají být podle vastu umístěny totiž právě v severovýchodní části domu (stejně tak krby a ohniště v bráhmanských rodinách zaměřujících se na vzdělávání, jkde oheň hořel právě v těchto místech). Severovýchodním směrem byly orientovány také naše nejstarší zde stavěné svatyně, snad podle zde původní přirozené orientace svatyní (křesťanské rotundy v Budči, Levém Hradci, Kopanině aj.) I vizemi, které se s ním pojí.

Z dalších atributů velikonoc měly podle téhož výkladu pestré skořápky upomínat Boží hrob a vylíhlá jarní kuřata zmrtvýchvstání.

Je mnoho zvyků, které křesťanství převzalo a přijalo tak, že se některé zachovaly až do dnešních dnů. Vždy je milé pozorovat tyto souvislosti a kontinuitu dějin a pojení se Zemí prostřednictvím pradávného chápání a souznění s cykly Země: nepovažuji tak spojení předkeltské, keltské, slovanské tradice do dnešního křesťanství, je-li vnímáno a praktikováno upřímně, za ponížení předchozí podoby, ale posvátné spojení a projev smíření, spojení, uznání historie a naší společné cesty časem a prostorem.

Pokud očištěno od nepravdivosti, pak může právě z tohoto bodu – středu našich cest – posvátné keltské pětky - vytrysknout nesmírně silný pramen porozumění, poznání, přijetí. Vzájemného průniku cest, otevření zavřených dveří srdcí - pochopení.

2011-03-22.Vejce.jpgDalší posvátné zvyky

Z keltských a dosud dochovaných zvyků lze dovodit, že naše křesťanské velikonoce a jejich oslavy rovnodennosti splývaly.K těm nejpřesvědčivějším patří velikonoční malování vajec – tvaru uctívaného všemi starými kulturami jako symbol kosmu – života – znovuzrození. Někde symbol plodnosti.Na vejce se malovaly magické symboly. Při jarní posvátné orbě měl vejce hospodář u sebe a na konci je položil do brázd jako oběť bohům.

Vejce sloužila pro vyjádření přání, která se měla splnit po obětování. Někde se schovávala v trávě a děti je hledaly, jinde se zakopávala do země nebo ukrývala do sýpek, aby žehnala setbě. Zavěšovala se i do stájí – jako ochrana dobytka před nemocemi, ohněm a, kroupami.

Mezi další zvyky patřily i poutě na kopce a hostiny na jejich vrcholcích. S tím byl spojen i jeden symbolicky velmi krásný zvyk: na vrcholy těchto kopců se sypal popel z posvátných ohňů. Dolů si naopak lidé nosili hlína z posvátných míst naopak na svoje pole a půdu.

I s poutěmi na kopce mohla být spojena zdobená vajíčka. Někdy se zdobená vejce totiž kutálela z kopců –podobně jako o Beltinu „ohnivá kola“ (do vody) anebo se ohnivé kotouče na kopcích vyhazovaly do vzduchu.

Důležitost symbolu vejce dokládá i skutečnost, že germánské kmeny vkládaly svým mrtvým do hrobu vajíčka - symbol navracejícího se života.

Vejce jako symbol známe snad ze všech kultur.Ve starém Egyptě představovalo celý vesmír, stejně jako v Indii, kde ještě speciální význam v sobě nese hiranjagarbha. Je neobyčejně úsměvné a plné naděje, že vědecké výzkumy dodatečně složitě potvrzují pravost a platnost starého potznání a moudrosti: v tomto roce se ukázalo, že vejce je tvar, který má naše planetární soustava.

Ani mezi zvyky židovského národa nechyběl o zvyk spojený s vejci: mezi rituálními pokrmy pesachu, byli vedle zelených bylin, hořkého býlí, lektvaru, slané vody a kosti se zbytky masa i vajíčko. Zatímco pesach se slavil doma, vskrytu, jako tajemství, keltské i křesťanské v sobě pojily obojí: keltské snad přece jen byly více otevřené a plné života. Křesťanské v sobě zahrnují mystérium cesty: nevztahují se jen k jednomu cyklu a předělu. To je odlišuje. Jakoby se ve třech dnech odehrávalo před našima očima mystérium transmutace – přeměny lidského v božské – zázrak života.

Zatímco vejce připomíná samotný život, pomlázka, proutím plným mízy - proutím ze stromů pečlivě vybraných – život probouzí. Oživuje, čistí, vyhání staré (anebo dokonce zlé duchy) – dává nám najevo, že zima a s ním jeden velký cyklus je pryč: narodil se nový život: následujme jej vpřed!

V tuto dobu se tradičně jedly pokrmy připomínající Slunce – jakékoli kruhové pečivo, koláčky, spirály točené do kruhu ,mazance – někde se pekl „velikonoční vlk“ jako u nás pozdějí beránek na připomenutáí křesťanských velikonoc: velikonoční vlk má svůj původ Eddě, podle níž za zimu a jaro odpovídal přímo vlk Fenris, který slunce na podzim spolkne a na jaře vypustí.

Mezi posvátná zvířata spojená s Albanem Eilir patřil kohout, který svým kokrháním přivolával slunce, zelený nebo červený zajíček, liška anebo kukačka,pták Bohyně Brigid, ohlašující jaro. Nikoli specificky, ale mezi posvátná zvířata patřil i pes, symbolizující opět trojitost. Všichni keltští bohové jsou zobrazováni doprovázeni psem.

Nepodařilo se mi zatím zjistit, proč byl pes u Keltů chován v takové vážnosti: snad jako věrný průvodce a společní - pro svoji bezpodmínečnou věrnost. lásku a schopnost sebeobětování? Vlastnost, jíž na psech můžeme obdivovat a učit se od nich, je otevřenost, s níž nestaví do cestě vztahům žádné překážky. Kukačka i zajíc byly považováni za tvory, kteří přicházeli z nadpřirozena. S kukačkou, o níž se věřilo, že je nesmrtelná, stálé táž, která ohlašuje jaro, se pojila řada věštebných pověstí,které měly místně velmi různý charakter.

Kukačka byla poslem Brigid. Zajíc mj. i životní síly a plodnosti. Věřilo se o něm, že v jeho žilách koluje krev elfů, pije pouze rosu – vodu z mezivěta“ a proměňují se v něj víly.

Z ostatních zvyků má hluboký význam i orání první brázdy posvěceným pluhem tam, kde se tento zvyk nepojil již s prvním světlem Imbolcu. U nás se tato brázda v tom případě orala s malovanými vejci anebo jinde se zelenou haluzí –předzvěstí májky (ve spojení s oslavami jara známe ten zvyk i z dalších koutů světa – např. Číny, kde dokonce císař má o jarní slavnosti vyorat 3 brázdy). Orba měla vždy posvátný význam – byla spojena se stejně se zakládáním chrámů jako se zakládáním měst.

Míčové hry, které se hrály v tuto dobu i rituálně od východu na západ Evropy (Francie - Německo, Řecko), měly připomínat návrat Slunce, které představoval samotný míč. Někde v tuto dobu, jinde o květné neděli v návaznosti na cyklus velikonoc určený úplňkem při postavení Slunce v Beranu se loučíme se zimou.

Až donedávna i u nás se dochovalo vynášení Morany - ,Mořeny – Morrigane (Caileach) - Zimy – Smrtky - a její pálení v jarních ohních, v nichž se sami od zbytků zimy očišťujeme.Loučíme se tím se zimou, která je pro nás spojená se strachem z přežití a může nás děsit, jako období tmy anebo tmavá část roku.

Tma ale v tomto případě neznamená nic ze své podstaty „zlého“, stejně jako nic takového neznamená smrt, jakkoli pro nás je bolestivé loučit se s kýmkoli, kdo odchází do „bezbřehého světla“, kam za ním nemůžeme. Ve všech kulturách se s tmou (která obsahuje Světlo) pojí území iniciace, vzkříšení, nového života, nového projeveného světla. Je to jen oblast mimo násš dosah – kam nevidíme.

Postupem času jsme posunuli skutečné významy věcí mnohdy až do jejich opačného výkladu. tak většina slov s kořenem „m – r“ v nás evokuje nepříjemné představy, ale přinejmenším dva prameny, z nichž vychází naše vlastní moudrost, blízkovýchodní (egyptská, aramejská a hebrejská) a keltská, jí přikládají nesmírně hluboký mystický význam a posvátnost: kořen „m-R“ v Egyptě znamená milovaná (milovaný) nebo milující (meren, merit, mer…). Maryah (Mirjam heb.) – světlo zářící zevnitř. Morgan bylo jméno kněžek, pokud se ve jménu vyskytovalo m-r, znamenalo to „přicházejících zdáli, z dávna, přes moře“. A smrt, jak už jsme nakonec pravili, je buď přechodem a přerodem formy – a tedy vykročením do nového života - anebo zasvěcením. Ostatně jako celá oblast zásvětí – toho co nevidíme –Duatu – iniciací.

2011-03-22.Orba.jpgBožstva a Alban Eilir

Keltskými božstvy spojenými s Alban Eilirem je především Bohyně Brighid, O Brighid jsme hovořili již o Hromnicích a při jiných příležitostech, můžeme ale zopakovat, že jde o jednu ze tří tváří Bohyně. V případě brighid jde o Pannu. Jméno Brighid (Brigit) znamená také vysoké, vznešené postavení. V Irsku se dokonce stalo synonymem bohyně.

Brighid je bohyně pečující o opuštěné, patronka bardů a kovářů. Brighid, proměněné v křesťanství na sv Brigit z Kildare, je zasvěceno mnoho studní a léčivých pramenů. Připisuje se jí velké léčitelské umění a pomoc ženám při porodu. Je nejen ochránkyní a učitelkou, ale náleží ji i schopnost udržovat věčný oheň keltské tradice. Nejenom proto je jejím atributem také oheň. Je to ona, kdo přináší nové světlo, oblevu, zrození jara, a nový život.

Brighid ožila již o Alban Arthuanu, kdy jsme se o ní zmiňovali poprvé, O Hromnicích – Imbolcu začala nabývat na síle, kterou bylo možné vidět stejně jako moc slunce odrážející se v prodlužování dne a naději, kterou jsme začali cítit ve svých srdcích. O Alban Eiliru je na vrcholu své vlády.

Na jiných místech Země nosí Brigid jméno Ostara. V Irsku je oslavován také Aengus Og, syn Dagdy a jeho matka Boand. Traduje se, že řeka Boyne vytryskla jako pramen ze studny právě v důsledku její činnosti jako zhmotnělá energie, kterou uvedla do pohybu. Každý prý může vyzkoušet, že Boyne je řeka mateřská, jež plyne mírně, sladce a „oddává se břehům jako klidná dojnice“. Boand je Bohyně bílých krav. Traduje se , že i Brighid byla kojená mlékem bílé krávy s červenýma ušima (Bouvindy).

Všechna zásvětní zvířata Keltů mají tyto barvy, bílou a červenou které známe jako základní i z mnoha jiných kultur: bílé a červené jsou lístky mystické růže šošanná (a třináctý barvy nevýslovné), jsou barvami, o nichž hovoří mystici, jsou barvami draků i lvů (náš lev pak v sobě spojuje obě barvy – lev vyhlížející jako drak, bílý na červeném poli). Můžeme uvažovat i o významu převahy bílé zda může souviset s tím, že božské (čistota) tu musí zvítězit nad nižším = zvířecím. Božská podstata (nesmrtelnost) nad povahou života v těle. Bílá barva zvířat s červenýma ušima by tak mohla být vyjádřením duality –božské podstaty zrození ve hmotě. Vítězství nebeského, věčného nad pozemským, dočasným. Bezčasovosti nad časem. Neohraničenosti, nekonečna nad omezením v prostoru a času. Ducha nad hmotou. Volby - a místa, které jsme si zvolili.

I velikonoční svíce jsou bíločervené: a samozřejmě, že i tady převažuje bílá – zatímco jinde se můžeme setkat s obráceným poměrem, v připomínku prolité, obětované krve, paradoxně bělící roucho oběti. Posvátná bílá kráva s červenými ušima povstává z jezera. Voda tu vyjadřuje vchod do zásvětí. Keltský výraz pro tuto krávu je Bouvinda.Až 25. května přichází vláda Matky. Proto je vláda Panenské Brighid v době jarní rovnodennosti na svém vrcholu.

V tuto dobu (tentokrát o víkendu 19. a 20. 3.2011, podle úplňku) se v Indii slaví obdobný svátek konce zimy – svátek Holí, který je zároveň svátkem barev. Není tak daleko od oslav jara, se kterým byla na německé straně spojena paní Hole, bohyně jara, a také bílá paní – jako paní všech barev, spojených v jediné.

S přátelským pozdravem a přáním světlem naplněného jara,
Lenka Marečková,
Místo setkávání

Publikováno: 22.3.2011, 17:40




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

Mgr. Lenka Marečková, nar. 3. 6.1963, PF UK 1996, zaměření na ústavní právo a právo EU a oblast lidských práv, zvláště dětí. Publikační činnost: zpočátku samizdat a exilová nakladatelství, později v odborných časopisech a nakladatelství Academia.

Další články tohoto autora

 


REKLAMA