Poznání

Kosmický člověk ve starověkém Egyptě

Autor: Jakub MALINA

Obrázek

Abychom plně pochopili egyptské hvězdné náboženství, ale také nádhernou symfonii egyptských her s transformací, skládáním a vzájemným prolínáním slov, měli bychom poznat, jak Egypťané chápali lidskou bytost z hlediska duchovního. K přiblížení tohoto aspektu egyptského esoterismu použijeme systém dochovaný pozdější řeckou a ranně novověkou rosekruciánskou tradicí.

Při následujícím popisu je dobré také mít na vědomí, že egyptština podobně jako další semitské jazyky (např. hebrejština) zapisovala pouze souhlásky. Fonetizace slov samohláskami je pak pouze dodatečnou rekonstrukcí zapomenutého jazyka, kterou egyptologové provedli za pomoci jeho pozdní formy, koptštiny, zapisované již řeckou alfabetou. Přesto, anebo právě proto, také musíme mít na vědomí, že tradice písma byla ve starém Egyptě velmi dlouhá a velmi posvátná. Egyptští písaři vystudovaní v posvátné vědě každé slovo, každý hieroglyfický zápis tvořili, jako by bylo zrcadlem božského světa. Odráželi v nich život neterů, někdy poněkud nepřesně nazývaných bohy, který byl vskutku pestrým a velmi proměnlivým organismem funkčních principů, jejich vzájemných vztahů a transformací do různých oblastí života. A Egyptština se svým hieroglyfickým zápisem jim dávala mnoho možností jak je vyjádřit za pomoci různých synonymických výrazů, přesmyček, ale i – v návaznosti na dlouholetou předchozí ústní tradici – různých homofonií a zvukových podob slov. V staroegyptských textech lze nalézt mnoho, moderní badatelé jen zpravidla nevědí, co mají hledat, ba ani jak mají hledat. Nám k tomu mohou napomoci právě pozdější „hermetické“ techniky, které se z těch staroegyptských přímo či nepřímo odvozují.

Staroegyptská kabala

V četných narážkách na význam staroegyptského výrazu Ka egyptologové často používají výraz „duše“. Tento termín je poněkud nepřesný, protože se jedná o tu složku živých bytostí, která je oživující složkou, rozdílem mezi živým a neživým. Aristotelés ji nazýval vegetální duší, protože je součástí rostlin, živočichů i lidských bytostí. Moderní esoterika této složce říká éterické tělo. Hieroglyfem této duše Ka, byla dvojice paží vztažených k obloze, ovšem stejný výraz „ka“ lze nalézt i v hieroglyfech býka či falu.

Duševní složku Ka formoval beraní bůh Chnům z hlíny na svém hrnčířském kruhu. „Domem ka“ pak byla Egypťany nazývana hrobka a její kněží pak byli „kněžími Ka“. V prospěch Ka zemřelého byly vykonávány veškeré oběti a očišťování, tak aby mohla obnovit svou Ba.

2011-03-06.orans01.jpgDuše animální, astrální tělo, je duchovní složkou, kterou již rostlinná individua neznají. Je „tělem“ pudů, žádostí, reflexů ale také třeba citu a pocitů. Egypťané pro něj měli výraz Ba. Spolu s Ka vytváří za života zpravidla komplementární celek živé bytosti. Podstatu a rozdíl obou duchovních složek asi nejlépe vystihl hermetik R. A. Schwaller de Lubicz, když napsal: „Ba je volatilní, jemná, zatímco Ka je energetická stabilita, která je magnetem pro Ba. Konečné znovuzrození či zmrtvýchvstání je jejich úplným doplněním.“

Sídlem Ba bylo podle tradice srdce „ab“, což je jen zrcadlový fonetický obraz „ba“. Srdce vážila v záhrobí bohyně Maat při soudu pozemských činů zemřelého. Protizávažím mu bylo pírko pravdy Maat jehož lehkosti se v srdci mohla vyrovnat pouze láska. Výsledek soudu před pánem reinkarnace Osiridem a dvaačtyřiceti přísedícími zapisoval písař Thovt do desek Osudu. Verdikt vah Maat rozhodoval o tom, zda se duše bude muset znovuvtělit, či může svou individuální složku zcela očistit od pozemských cyklů.

Po smrti se tyto složky oddělují od rozkladného fyzického těla, jemuž k další existenci musela pomoci mumifikace. I tyto uvolněné duchovní složky se postupně rozvolňují, ovšem nezanikají. Pozoruhodné také je, že toto uvolnění duší z těla bylo ve středověkém esoterickém umění znázorňováno zpravidla postavami opouštějícím svět v tzv. posmrtném éterickém gestu orans – s pokrčenými vzpaženými pažemi. Přesně stejné gesto znázorňují paže v egyptském hieroglyfu „ka“.

Jsem jedním z oněch Zářících, kteří přebývají ve světle vytvořeném samotným Atumem, které bylo stvořeno z řas jeho oka. On je stvořil, učinil je Zářícími a rozlišil jejich tváře, dokud ještě byli v něm.
Hle, to je On, jediný v Pravodstvu. Jemu je vzdávána čest, když vychází na obzoru. A jím stvoření Zářiví bozi mu prokazují úctu.
Jsem jedním z oněch červů, kteří byli stvořeni z oka Pána, toho Jediného.

Egyptská kniha mrtvých

Theogamie aneb zrození duše

Americká badatelka a egyptoložka Jane Selleresová ve své knize The Death of Gods in Ancient Egypt (Smrt bohů ve starém Egyptě) zabývajícím se souvztažností staroegyptské religiozity s děním na hvězdné obloze shrnula základní víru egyptských zemřelých jako touhu po tom, stát se jedním ze Zářících, egyptsky „Achuj“, kteří nikdy nezapadají. Toho je možné dosáhnout pouze v té oblasti nebe, „Duátu“ starých Egypťanů, které se nachází v blízkosti severního nebeského pólu, kde hvězdy skutečně nikdy nezapadají pod obzor.

Jeden z šestatřiceti egyptských dekanů, které už od dob nejstarších zápisů Staré říše dělily egyptskou oblohu, se jmenoval taktéž Achu a byl spojen s jasnou hvězdokupou Plejády v Býku. Jeho jméno je také překládáno jako „Tisíce“, což plně vystihuje podstatu svého hvězdného předobrazu. Pro egyptské hvězdné náboženství byl jakousi „zásobárnou duší“, odkud přicházely na svět. Býk/Ka/Duše, kterou si na tuto cestu musely vzít, jim k tomu dával nejlepší předpoklady. Plejády s jasnou hvězdou Alcyone blízko ekliptiky také proto zřejmě byly ve starověku vždy souhvězdím, které symbolicky zahajovalo zvěrokruh a hvězdné katalogy.

Ach totiž byla pro Egypťany další z nehynoucích složek lidské bytosti, která překonávala smrtelný život. V egyptštině znamenala „zářící“ a byla onou miniaturní kapkou sluneční duchovní záře (Ra), která dělí člověka od všeho ostatního tvorstva. Moderní esoterika ji od řeckých dob označuje jako Ego. V esoterickém kontextu je toto Ego však odlišné od stejného termínu, který se snaží používat moderní psychologiczující školy – je totiž více než pouhým „Já“, což je doslovný překlad z řečtiny. Je totiž sebestvořeným individuem, tedy lépe řečeno tím, co lze vytušit za výrazem „Já jsem“. Ostatně slovy „Jsem Já jsem“ se představil biblickému Mojžíšovi zářící, plamenný, keř a tento výraz je tedy považován za jedno ze jmen Božích. V tomto starozákonním kontextu je také nesmírně pozoruhodný fakt, že jedna z nejstarších verzí egyptských zádušních textů – Textů pyramid, je věnována faraonovi páté dynastie Venísovi. Jeho jméno se skládá ze dvou částí, z nichž první wn značí existenci a druhá ís je jakýmsi zvratným zájmenem. Volání k zbožtělému Venísovi z Textů pyramid tak může být klidně považováno za oslovení téhož boha, který stál mnohem později u zrodu nového vlivného náboženství.

2011-03-06.chat.jpgLidské jako zrcadlo božského

Božskou formou Ach bylo také Cha zapisované jako chocholatý pták. Foneticky toto slovo zrcadlí právě onu zářící složku duchovních bytostí očištěnou od ostatních – nižších – pozemských duchovních složek. Dnes by se tyto zářící kosmické síly daly přirovnat snad k andělům. Mimochodem Chau bylo jménem pro hvězdný dekan následující Achu a obrazně byl spojen s hvězdokupou Hyády.

Smrtelné, fyzické, tělo podléhající rozkladu bylo ve staré egyptštině označováno výrazem Chat, což je také jen zvukovou zrcadlovou přesmyčkou duchovního „ach“, záře, neporušitelnosti, tentokrát ovšem v jeho hmotném ztělesnění. Chat je feminní formou Cha. Toto slovo skutečně značilo i rozkladnost věcí. Zároveň tu máme hezky symbolicky naznačeno, že člověk je skutečně obrazem Božím, jak věřili staří Egypťané a po nich i mnozí další. Dech života přitom v staroegyptské symbolice udělovali bozi člověku pomocí známého nilského kříže Anch, další fonetickou hříčkou s původním výrazem Ach/Cha a grafickým symbolem života připomínajcím vzdáleně lidskou siluetu.

Všechna předchozí duchovní „těla – složky“ se v esoterické tradici vzájemně prolínají a vzájemně napouštějí, podobně jako voda proniká houbou, skrze tělo fyzické, hmatatelné. Výrazem pro stín nebo to, co zastiňuje světlo pak bylo slovo, které se zpravidla fonetizuje Kchabit. My si toto slovo na základě předchozího výkladu můžeme rozepsat jako Ka-ach-ba-chat, tedy kompletní lidskou bytost v pozemské inkarnaci, bytost vrhající stín a obsahující uvnitř sebe zářící Světlo.

Publikováno: 6.3.2011, 12:00




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

Jakub MALINA je šéfredaktorem portálu KADUCEUS.CZ. V letech 1996 až 2000 pracoval jako redaktor MF DNES a zároveň byl v druhé polovině devadesátých let vydavatelem dnes již zaniklého internetového deníku SpeedwayInfo.CZ. V letech 2008 - 2010 vedl redakci měsíčníku REGENERACE.

Zabývá se historií, zejména pak dějinami okultismu a esoterních nauk. Dosavadní dvě jeho knihy Staroměstský orloj - Průvodce historií a esoterním konceptem orloje (Eminent, 2005) a Karlův most - Průvodce historií a esoterním konceptem slavného díla Karla IV. a Petra Parléře (Eminent, 2007) vyšly ve třech jazycích.

Další články tohoto autora

 


REKLAMA