Poznání

Jak se léčilo ve starověkém Egyptě

Autor: Jakub MALINA

Obrázek

Je známo, že se do starověkého Egypta dovážely léčivé byliny ve velkém. Když faraon Tutmose někdy kolem roku 1475 před Kristem dobyl území dnešní Sýrie, uložil tamnímu obyvatelstvu zvláštní daň: museli pravidelně odvádět velká množství bylin, které se tehdy v Egyptě nevyskytovaly. Ale jaké vlastně měli tehdejší egyptští lékaři znalosti?

Staroegyptské lékařské rukopisy

Nejstarší zobrazení staroegyptských léčitelských metod, pravděpodobně reflexologických, pocházejí z druhé poloviny třetího tisíciletí před Kristem. Ovšem asi nejčastěji citovanými zdroji, z nichž si moderní vědci dělají představu o starověkém léčitelském umění egyptské říše, pak je několik papyrových svitků s popisem některých léčebných postupů. Tyto literární záznamy pocházejí vesměs z první poloviny druhého tisíciletí před Kristem, přičemž jejich jazyk a některé formulace naznačují, že ideový zdroj tohoto poznání je daleko starší a dá se datovat ještě o tisíc let dříve, do doby legendárního vezíra, stavitele prvních pyramid, objevitele písma a astrologa Imhotepa, kterého si egypťané zbožtili pod jménem Thovt a o mnoho staletí později i Řekové jako Herma Trismegista.

Nejznámějším staroegyptským lékařským rukopisem je tzv. Ebersův papyrus pocházející z jednoho z hrobů thébské nekropole a datovaný do doby přibližně 1500 let př. Kr. V roce 1862 získal od místního antikváře Georg Ebers (1837–1898) takřka dvacetimetrové dílo psané nádherným hieratickým písmem černé a červené barvy za tehdejších 350 liber. Rukopis je v textu datován do devátého roku vlády faraona Amenhotepa I (cca 1550 př. Kr.) a obsahuje 875 různých receptů jak léčit nemoci dětské, ženské, kožní, oční, močové, trávicí, ale třeba i duševní. Přestože přesná identifikace všech v něm uvedených ingrediencí léků užívaných egyptskými sinu (lékaři) je ve starověkém textu poměrně obtížná, soudí se, že obsahuje více než 500 druhů léčivých rostlin, minerálů a dalších prostředků přírodní medicíny vhodných k léčení lidí. Popisuje také velmi moderní péči o duševně nemocné a to i za pomoci hudby, tance a cvičení.


georg-moritz-ebers.thumb.jpg

Georg Moritz Ebers

Georg Moritz Ebers byl německý egyptolog, objevitel lékařského papyru. Narodil se 1.3.1837 v Berlíně v Německu. Zemřel 7.8.1898 ve věku 61 let v Tutzingu v Německu.

flinders-petrie.thumb.jpg

Flinders Petrie

Flinders Petrie byl britský egyptolog. Narodil se 3.6.1853 v Londýně ve Velké Británii. Zemřel 28.7.1942 ve věku 89 let v Jeruzalémě v Palestině.

rene-adolphe-schwaller-de-lubicz.thumb.jpg

René Adolphe Schwaller de Lubicz

René Adolphe Schwaller de Lubicz byl alsaský alchymista, teosof a egyptolog. Narodil se 30.12.1887 v Asnières ve Francii. Zemřel 7.12.1961 ve věku 74 let v Grasse ve Francii.

Edwin Smith

Edwin Smith byl americký egyptolog. Narodil se 27.4.1822 v Bridgeportu v USA. Zemřel 23.4.1906 ve věku 84 let.

Ze stejného zdroje, údajně prý ze stejného hrobu, pochází i další slavný lékařský egyptský rukopis, který o pár let dříve než Ebers získal americký egyptolog Edwin Smith. Narozdíl od Epersova papyru se Smithův papyrus věnuje chirurgickým postupům při nejrůznějších úrazech (hlavy, nosu, brady, uší, rtů, kostí a páteře), a na každou diagnózu doporučuje vlastní léčebný postup. Podobně jako u předchozího papyru lze i tento papyrový svitek a praktiky jím popsané až do období Staré říše, tedy na samý počátek staroegyptského písemnictví. V roce 1889 pak slavný britský egyptolog, sir William Mathew Flinders Petrie, našel ve starém faraonském paláci v Káhunu objevil další lékařský spis pojednávající o gynekologii a ženských chorobách. Tento svitek byl ovšem již v poměrně špatném stavu, ovšem jeho datace do 19. století před Kristem z něj činí další velmi užitečný zdroj poznání egyptských lékařů na úsvitu civilizace.

Okultní anatomie

Popisem zjištění vyčtených z překladů několika málo egyptských rukopisů s lékařskou tématikou, ale poznatky o léčitelském umění staroegyptských kněží nemusí končit, jak se tomu ovšem dodnes většinou děje. Patnáctiletý průzkum Amonova chrámu v Luxoru, který v první polovině dvacátého století vedl alsaský badatel a hermetik René Adolphe Schwaller de Lubicz, jasně ukázal směr, z něhož lze odhalit ještě daleko hlubší, okultní, znalosti fungování lidského organismu a možnosti náprav jeho nesprávné činnosti.

Schwaller de Lubicz promítl na základní plán luxorského chrámu postavu člověka a zjistil, že nejenomže odpovídají proporce jednotlivých částí chrámu a lidské figury, ale také výzdoba a mysterijní texty na stěnách, podlahách, sloupech a sochách hermetickým způsobem popisují okultní funkci a vztahy mezi jednotlivými orgány odpovídající jejich umístění. Zobrazení a symboly Luxorského chrámu, důkladně zaznamenané a mistrovsky interpretované do dnešního jazyka alchymistou René Schwallerem de Lubicz, jasně poukázaly na precizní starověké znalosti anatomie, funkcí a vztahů mezi jednotlivými orgány (včetně tak složitých, jako jsou krevní oběh či lidský mozek). A to mnoho staletí před Hippokratem z Kósu (460-380 př. Kr.), považovaným dodnes za „otce medicíny“.

V Egyptě, v Indii, stejně jako později v gotickém období křesťanských katedrál, byl chrám knihou zjevující „esoterické“ učení. Esoterismus by neměl být chápán jako rébus nebo tajné psaní, ale spíše jako „duch dopisu“ – tj. takříkajíc to, co nemůže být přepsáno jasně, nikoli proto, že by zde byla touha ukrýt to, ale kvůli nezpůsobilosti „cerebrálního“ intelektu pochopit to.
Povaha prostředků zápisu tohoto esoterismu by byla tudíž taková, že se zaměří na schopnosti čtenáře. Ten jej bude číst a rozumět mu v závislosti na svých vlastních schopnostech, ať již běžných či vyšších (intuice, prostorové vize). V podobenství a v architektuře skutečného chrámu každý uvidí, co vidět může: pomůcku, estetiku, mýty a legendy, filosofické principy, nebo vizi materiální a spirituální genese. V případě faraonského chrámu musíme nejprve vždy zkoušet přesně určit, jaké téma je zdůrazněno. Zasvěcení chrámu dává pouze počáteční, obecnou indikaci.
Docela přímo vychází najevo, že tajné faraonské učení bylo založeno na životních funkcích, pro něž jsou ve dříve zmíněném smyslu orgány živým symbolem. Nemůže být nadále žádných pochybností o znalostech Starověku s ohledem na to, co může být nazýváno „duchovní metabolismus,“ od trávení potravy po osvobození Energie – či Ducha – manifestované v intelektuálních schopnostech a silách Vědomí.

R. A. Schwaller de Lubicz: Chrám v člověku, 1949

První poznatky publikoval Schwaller de Lubicz v roce 1949 v útlé knížce Le Temple dans l’Homme (Chrám v člověku). O osm let později pak vydal podobně nazvané souborné dílo Le Temple de l’Homme (Chrám člověka), které se stalo jedním ze základních děl pojednávajících o hermetickém přístupu ke staroegyptským naukám.

Kořeny astromedicíny

Dodnes je připisován původ nauky, kterou Řekové znali jako iathromathematica a která prakticky v klasické podobě dominovala léčbě nemocí až do 17. století, taktéž Řekovi Hippokratovi, či okuhu jeho pozdějších žáků. Její základní astrologický princip je jednoduchý – na základě tak zvané melothesie rozděluje lidské tělo na dvanáct oblastí, jimž postupně od hlavy až k chodidlům přiřazuje vládu jednotlivých znamení astrologického zvěrokruhu. Toto tvrzení je ovšem jednou z největších mýlek, kterých se moderní historikové zkoumající dějiny poznání neustále dopouštějí. Astromedicína a „zodiakální člověk“ jsou hluboce zakořeněny už v staroegyptských mystériích od samého jejich počátku.

Nejposvátnější části luxorského chrámu, kterou René Schwaller de Lubicz důkladně prozkoumal, ve starověku dominovala posvátná socha Amona, „otce bohů“ egyptské Nové říše. Tato Amonova svatyně v symbolickém výkladu odpovídala esoterickému výkladu funkcí orgánů hlavy. Ne náhodou byl tento egyptský bůh znázorňován s beraními rohy. Jeho posvátným zvířetem totiž byl symbol, který v okultní anatomii hlavě odpovídá – beran. A jedním z tajemství, které lze ve svatyni z mysterijních textů a výzdoby vyčíst je podle Schwallera de Lubicz i funkce mozkových center.

O samotné konstrukci zodiaku a zvířetníkového člověka více napoví další typický příklad: jedním z často užívaných titulů egyptské štíří bohyně Selket byl už za Staré říše (tedy ve třetím tisíciletí před Kristem) „Ta, která ulevuje průdušnici“ a její „štíří hvězda“ Antares vycházela akronychálně (po západu Slunce) v období, kdy Slunce stálo v Býku. Slunce v Býku v tradiční astrologii dodává sílu oblasti krku — potažmo tedy průdušnici – a okamžik západu Slunce byl okamžikem, kdy ve starém Egyptě začínal nový den. Štíří Selket tak stála na ascendentu radixu nového dne, udávala tedy podle astrologické tradice „jméno, charakter, tvář…“ tohoto dne. A platí to i naopak: staroegyptské slovo pro Býka „ka“ je synonymem pro falus, tedy pro orgán pod tradičním vlivem Štíra. A aby to snad bylo ještě jasnější, výraz „kat“ – tedy feminimum mužského „ka“ – označovalo zase ženský pohlavní orgán se stejnou štíří signaturou. A podobných analogií a symbolů lze kolem dokola celého zodiaku nalézt celou řadu. Tvrzení moderních egyptologů a historiků, že Egypťané astrologii do Perské invaze v šestém století před Kristem neznali a nepoužívali, je v tomto světle tedy více než úsměvné.

Publikováno: 1.3.2011, 18:00




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

Jakub MALINA je šéfredaktorem portálu KADUCEUS.CZ. V letech 1996 až 2000 pracoval jako redaktor MF DNES a zároveň byl v druhé polovině devadesátých let vydavatelem dnes již zaniklého internetového deníku SpeedwayInfo.CZ. V letech 2008 - 2010 vedl redakci měsíčníku REGENERACE.

Zabývá se historií, zejména pak dějinami okultismu a esoterních nauk. Dosavadní dvě jeho knihy Staroměstský orloj - Průvodce historií a esoterním konceptem orloje (Eminent, 2005) a Karlův most - Průvodce historií a esoterním konceptem slavného díla Karla IV. a Petra Parléře (Eminent, 2007) vyšly ve třech jazycích.

Další články tohoto autora

 


REKLAMA