Poznání

Imbolc je oslavou nových začátků

Autor: Lenka MAREČKOVÁ

Obrázek

Druhý únorový den slavíme další ze svátků posvátného kola času. Říká se mu různě: Imbolc, Hromnice, Là Fhèill Brìghde, Svátky Světla. Svátek nových začátků. Oslava přípravy na nový koloběh, kdy se už probouzí země a doba spánku skončila.

Imbolc je svátkem konce zimy a zahájení polních prací. Je dnem prvních prací, první orby, prvního setí, nového života a prý i nové lásky. Po 20. lednu začíná proudit nová míza do stromů a od tohoto okamžiku se stromy už nesmějí, anebo by se neměly, kácet. Imbolc je svátkem světla, ale i ochranného ohně a předjaří. Jehňat a kojících ovcí.

„Za měsíčních únorových nocí, když Slunce vstoupí do znamení Vodnáře, rodí se jehňata a led začne poznenáhlu tát, nastává konec říše černého boha a jeho družky Morrigan. Boží pár se promění.
Jasnozřiví venkované vnímali, jak se Bohyně, omládlá a očištěná, vracela z hlubin země coby Brigit, projížděla zemí (někdy na hřbetě jelena), budila spící semena a třásla stromy, takže v nich (pro oči ještě nepostřehnutelně) začala proudit míza . Míza a šťávy jsou nositelé života. Čistá, "svatozáří obklopená" bílá panna - identická s germánskou Ostarou - ztělesňuje životadárné síly východu a nového jitra. Keltové proto získávali březovou mízu a vařili z ní březový med.
Svátek Brigit nebo Birgit byl především časem očisťování. Indogermánský kult očišťování, který se dodnes ještě udržuje v Indii, považuje temnotu za znečišťující. Když přejde noc nebo zatmění Slunce či Měsíce, nebo když se opět prodlužují dny (jako na počátku února), musí se špína temného období smýt čistou vodou nebo vymést (březovým) proutím. U severoevropských a sibiřských kmenů se lidé očišťovali potními lázněmi a švihali se březovými pruty. Bříza je strom bohyně světla a přísluší každému novému začátku.
Spolu s bílou pannou, která přináší zpátky světlo, vylézá ze svého brlohu i medvěd. Medvěd nepředstavuje nikoho jiného než znovuzrozeného, ale ještě zahaleného, mladistvého slunečního boha.
Květinou svátků světla je sněženka (Gaanthus nivalis; anglicky Fair maids of February nebo Candlemans-bells). Vždy to byla květina oznamující návrat Bohyně. První rostlina, která rozkvétá po zimě, se stala jedním z nejdůležitějších atributů Panny Marie. V Anglii držely bíle oblečené panny ve svátečním průvodu kytičky sněženek. Avšak i další křehké květiny odolávající mrazu a sněhu jsou zasvěcené Marii, mezi jinými například bledule, šafrán nebo talovín zimní. Jejich panství trvá do května. Když světlo zesílí, musí zimní výzdoba, vánoční jedle, nevyhnutelně pryč. Zimostrázová výzdoba se nechávala až do Velikonoc. Během své vlády putovala bohyně se svým druhem zemí. Všude. kam došlápla, vyrašily ze země květiny: petrklíče, fialky, blatouchy, plicníky.“

Podle knihy Wolfa Dietera Storla
Magické rostliny Keltů

Oslava léčitelské panny

Jméno bohyně Brighid, která odešla jako stařena Caileach (Morrigan) a vrátila se znovuzrozená jako mladá dívka – panna, znamená vysoké, vznešené postavení, které se v Irsku stalo dokonce jejím synonymem. Brighid je bohyně pečující o opuštěné, patronka bardů a kovářů. Ožila již o Alban Arthuanu, nyní však působí již mocně – nabyla na síle a ta je vidět stejně jako moc slunce odrážející se v prodlužování dne a naději, kterou zas cítíme ve svých srdcích. Brighid, proměněné v křesťanství na svatou Brigit z Kildare, je je zasvěceno mnoho studní a léčivých pramenů. Připisuje se jí velké léčitelské umění a pomoc ženám při porodu.

Brighid je nejen ochránkyní a učitelkou, ale náleží ji i schopnost udržovat věčný oheň keltské tradice. Nejenom proto je jejím atributem také oheň, nezdůrazňovaný tolik při Imbolcu, byť je to ona, kdo přináší nové světlo, zrození jara, oblevu a nový život. Často malována jako pastýřka, kolem níž se batolí jehňata.

Vzor křesťanských Hromnic

V křesťanské tradici jsou Hromnice neméně krásným svátkem očištění Panny Marie. Světí se svíce a konají různá procesí. Ať už byly příčiny stanovení tohoto svátku právě na starodávnější svátek Imbolcu jakékoli, odvíjí se od dvou událostí, pramenící ze stejné příčiny: v době narození Ježíše Krista měla každá žena žijící v této oblasti povinnost dostavit se po 40 dnech po narození dítěte do chrámu a vykonat tady očistnou oběť. Obětovat mohla beránka anebo dvě holoubátka. Očišťování se pojilo s ohněm - zápalnou obětí a tím i světlem, na které vzpomínáme prostřednictvím zapálených svic a jejich svěcení o Hromnicích. Zároveň se svátkem očišťování – Panny Marie, ale i domu a sebe sama po zimě – se slaví svátek uvedení do chrámu, kdy v chrámech našich srdcí zapalujeme čisté, nové světlo – novou radost. Novou naději.

Panna a Matka Marie se tady se svou rodinou setkala navíc se Simeonem, kterému Bůh kdysi slíbil,že nezemře, dokud nespatří Mesiáše. V tento den se mu proroctví splnilo, když skrze Pannu a Matku Marii a i jí stanovené a splněné povinnosti setkal s teprve měsíčním Ishou – Ježíšem. A Simeon prohlásil Ježíše za světlo národa, světlo, jež osvěcuje každého člověka, jenž přijde na svět. Světlo, které předpověděli a očekávali i druidé. Světlo, kterého se jeho odvěcí nepřátelé pokusili chopit a tím nejhorším zneužitím z něj vytvořit oprávnění pro loupeže země, znásobování duší i genocidu.

Tomáš ze Štítného ve svém traktátu praví: „Hromnice se světí, aby lidé nesli je ke cti svaté královny… a také prosí kostel svatý, kdež by koli kdy byli ozžjeny v domcích, v kutiech, aby tu neměl ni žádné moci ďábel . Protož když hřímá, sluší je rozjeti – aby tu nic hrom nemohl uškoditi.“

Se svátkem se pojilo mnoho starých zvyků a doporučení zřetelně předkřesťanského původu: ženy v tento den nesměly pracovat. Zejména se nesmělo přást a šít, neboť by do ženy udeřil blesk nebo ji zabil hrom. Nesměly se ani vést „nevážné řeči“ ani tancovat. Kdo by tančil, zemřel by bez světla. Dveře a vstupy do domu a chléva se obkládaly drny, aby čarodějnice a další zlé mocnosti nemohly dovnitř. I u nás až do tohoto svátku v domácnostech stál strom, když vydržel, a ponechával se betlém.

2011-01-31.candlemas.jpgHromničky jako ochrana

Hromničky se použvaly k ochraně člověka, domu, chléva i úrody. Sloužily pro případ každého nebezpečí. Chránily nejenom před bouří, ale jakoukoli nepřízní, všemi živelnými pohromami V případě maximálního nebezpečí se zapálené stavěly do okna. Z pozdější doby se zachoval zvyk, kdy po návratu z kostela hospodář s posvěcenou svící obcházel 3x úly, aby včely byly chráněny a měly dobrý med a byl ho dostatek. Mohly dle tradice až zmnohonásobit množství namleté mouky, a používaly se pro řadu dalších kouzelných i mystických úkonů.

Zbývá jen připomenout, že všechny tyto zvyky – které původně církev zakazovala a někdy dokonce i trestala jako čarodějnictví, než zjistila, že s nimi nenaloží jinak, než tím, že je – nakolik to šlo – převezme, mají kořeny v podstatně dávnější době, než je křesťanská. Oslavy světla a očisty znaly snad všechny země v naší oblasti – ať už se odvíjely od staré víry možná ještě pre-megalitické doby v Evropě, anebo měly sofistikovanější podobu, kterou znal Řím (luprekálie). Součástí svátků byly průvody světla s pochodněmi a vycházely z antické symboliky světla a jeho oslavy a očisty světle.

Až v r. 494 na příkaz papeže Gelasia byly staré svátky přeměny na Očišťování Panny Marie a od 11. století známe křesťanské svěcení svíček. Jak ale i jejich samotný název napovídá, původ je mnohem starší a více spojený se Zemi a jejími cykly. A právě toto jméno, které se vrátilo ve své starší podobě ( po chvíli používaném Svátku svic) připomíná božstvo, které dominovalo zimnímu slunovratu – Albanu Arthuan - Světle Ark-tura, Ar-Thóra – u nás Pieruna, pán hromu a blesku a tedy i osvícení.

Zlomení moci zimy

V den svátku Imbolc se zhášely ohně v kovárnách a znovu je zapalovaly mladé dívky, symbolizující Brighid. Peklo se pečivo a z pšeničné a jiné slámy se vyráběly posvátné Brighidiny uzly, které se zavěšovaly nad vchod domu jako ochrana. Ze slámy se vyráběly i panenky, symboly nevěsty, Brighid, brideóga. Ty dívky oblékaly a společně je nosily dům od domu. Každá domácnost věnovala panence nějaký dar. Starší ženy připravovaly pro nevěstu postel nebo kolébku a sbíraly pro ně kouzelné proutky, z nichž potom věštily.

Konečné zlomení moci zimy

Dolů s rozmarýnou a s ní
dolů s vavřínem i se jmelím.
Dolů s cesmínou, břečťanem a vším,
čím zdobili jste síně vánoční

R. Herrick, Hromnice.
Překlad z knihy Druidský herbář, Ellen Evert Hopmanová, Volvox Globator, 1996

Ke svátku Imbolcu se pojí i poutavý mýtus o Aengusovi (Oengusovi) a jeho lásce k Caer Ibomeith (bobule tisu), ženě labuti.

Byliny pro Imbolc jsou podle Druidského herbáře andělika, bazalka, fialka, kosatec, myrha, ostružina. podběl, vavřín, vlaštovičník, vratič a vřes. Podle jiného zdroje, který snad více ladí s cyklem roku a tím, co poskytuje příroda, je to zimostráz, bylina, jež má dům zdobí až do velikonoc, a pro tyto dny typická první květina – něžná a světlem zářící, naději přinášející sněženka.

Symbolem Imbolcu, podobně jako kojící ovce a jehňata, je pluh. O tomto svátku se žehná zemědělským nástrojům, orá se první brázda a do ní se jako oběť i požehnání pokládá kousek chleba a sýr. Stromy, které se uctívají o každém keltském svátku, byly v tomto případě oslaveny zelenou ratolestí kterou měl být společně s dalšími ozdoben pluh, zahajující zemědělský rok. Společně s tím se pluhy zdobily pentlemi a polévaly pálenkou. Obleva, která v tuto dobu obvykle nastává, se připisuje moci bohyně.

2011-01-31.snowdrops.jpgV knize Keltské horoskopy, Stromy říkají více než hvězdy, autora Vladimíra Šišky, kterou vydalo nakladatelství X-egem v roce 1998, jsem našla jednu krásnou pasáž, jíž bych se s vámi chtěla rozloučit i společně s Vámi Hromnice – rozsvícením dalšího plamínku světla – oslavit:

„S orbou byl spojen ještě jeden důležitý rituál. Když Keltové zakládali nové sídlo, bylo vždy třeba kolem něj vyorat brázdu. Ta měla mít ochrannou funkci (tvořila kruh) a byla základem pro pozdější pole. Tímto úkolem byl pověřen keltský král. Nikdo jiný nesměl tento obřad vykonat. Do pluhu směli být zapřaženi pouze bílí býci nebo koně. Nikdo nesměl při tomto obřadu zkřížit pluhu cestu, to bylo považováno za špatné znamení.
Tento důležitý obřad se nám možná trochu připomíná ve Starých pověstech českých - ano: Přemysl Oráč, jako nadcházející král! Někomu snad toto spojení může připadat trochu přitažené za vlasy, ale keltských reálií ve Starých pověstech českých je více.
Mimochodem, s keltskými sídly a bohyní Brighid souvisí i další domněnka, která se týká možného vzniku názvu našeho hlavního města. Různých mnohem méně smysluplných spekulací na toto téma již bylo mnoho, ale následující odvození názvu Praha má rozhodně větší logiku než např. pojmenování Prahy podle nějakých prahů na řece či praženého obilí. Jméno bohyně Brighid vzniklo z kořene keltského "briga" nebo "braga", což znamenalo hradiště či opevněné sídlo. Z brigy vzniklo jméno Brigantia (Brigancia), což znamenalo ochránkyně sídla, strážkyně domova a takto zněl i původní název této bohyně. Ale vraťme se do Prahy: jeden z jejích dvou vůbec poprvé zaznamenaných názvů jakýmsi arabsko-židovským obchodníkem z 10. století) totiž zněl "Baraga". To již zní velmi podobně, navíc víme, že tento název Keltové svým sídlům dávali velmi rádi a často - proto známe město Braga nejen v. Irsku, ale i např.v Portugalsku, kde sídlili Keltiberové. Pokud je tomu skutečně tak, potom je Praha pod záštitou sympatické keltské bohyně Brighid, která je nejenom ochránkyně sídla, ale i udržovatelkou keltské tradice. To by nás snad mělo zavazovat k tomu, abychom tuto tradici nenechali nikdy vyhasnout.“

A tak ať už tyto oslavy světla a čistoty nazýváme jakkoli, ať nám přinesou skutečnou očistu, nové začátky, oproštění se od minulosti a nečistot „zimy“ – šera, tmy, a jsou plné naděje.

Z Místa setkávání vám to přeje,
Lenka Marečková

Publikováno: 31.1.2011, 22:30




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

Mgr. Lenka Marečková, nar. 3. 6.1963, PF UK 1996, zaměření na ústavní právo a právo EU a oblast lidských práv, zvláště dětí. Publikační činnost: zpočátku samizdat a exilová nakladatelství, později v odborných časopisech a nakladatelství Academia.

Další články tohoto autora

 


REKLAMA