Novinky

Přelet nad tibetským hnízdem

Autor: Petr ĎÁSEK

Obrázek

Tibet – nádherné, ledem jiskřící hory, nehostinné vysokohorské planiny osídlené jaky a kočovníky, ruiny klášterů, nekonečné vzdálenosti, dřevěné mosty zavěšené nad zpěněnými řekami. Po staletí tajemná, uzavřená země je dnes však zbavena mytického nádechu a na počátku třetího tisíciletí stojí před nejistou budoucností.

Díky různým kampaním mnoha organizací, vlivem změny postoje mnoha politiků světa (a prvním byl právě prezident V. Havel) je v současnosti situace na „střeše světa“ známá široké veřejnosti. Čínské „mírové osvobození“ Tibetu bylo zahájeno již koncem roku 1949. Po vpádu armády a postupném obsazení celého území začali Číňané budovat strategické silnice a posilovat své vojenské jednotky. V březnu 1959 vypuklo v hlavním městě Lhase lidové povstání. Dalajlama - duchovní i světský vůdce Tibetu - opustil zemi a dodnes setrvává v indickém exilu a s ním více než 100 000 Tibeťanů. Fakta o umučených a zabitých Tibeťanech jsou zdrcující. Lidé umírali za nepředstavitelných podmínek v pracovních táborech, při hladomorech vyvolaných nezodpovědnou politikou okupantů, při pronásledování v letech čínské „kulturní revoluce“. Mezinárodní komise právníků došla již v roce 1960 ve své zprávě pro OSN k závěru : "...v Tibetu došlo ke spáchání zločinu genocidia spočívajícím v pokusu o zničení Tibeťanů jako náboženské skupiny“.

TAO – jak se dnes okleštěná část původního tibetského území nazývá – je „papírově“ autonomní oblastí. Jaká je realita? Čínské vojenské základny, moderní formy ekonomické okupace, masový příliv Číňanů do Tibetu a asimilace tibetského etnika – krátký výčet z dlouhé řady neradostných faktů.

Zastavme se u oblasti, kde byl tibetský národ vyrván ze svých tisíciletých kořenů nejbolestněji. Z více než 6 000 klášterů, chrámů a svatyní zůstalo pár desítek staveb. Mniši a mnišky byli zabíjeni či vyhnáni, cenná umělecká díla zničena, zčásti rozprodána. Totalitní moc krutě omezila základní práva Tibeťanů na svobodu pohybu, vyjadřování, užívání mateřského jazyka, náboženství.

Bourání klášterů, to nebyl jen boj proti „náboženskému tmářství“. Tyto instituce sloužily po staletí v teokratické zemi jako centra vzdělávání a byly často vyhledávány i zájemci z okolních zemí. Byly místem náboženský praktik, duchovní víry, ale i umění, medicínského systému, festivalů.

Tibetská kultura, úcta k životnímu prostředí, sociální tradice – to vše je silně ohroženo. Podstatnou roli hraje také vzdělávací systém, který je dnes součástí procesu sinizace. Číňané sice v Tibetu postavili stovky škol, jejich kvalita je ale mnohem nižší než v Číně. Číňané jsou navíc při výuce a studiu všemožně zvýhodňováni. Čínština je prakticky výhradním vyučovacím jazykem na středních školách i jediné tibetské univerzitě ve Lhase. Podobný trend se začíná prosazovat i na základních školách. Vyučovací osnovy dezinterpretují tibetské dějiny, jsou protibudhistické a protitibetské. Podle tibetských uprchlíků jsou tibetské děti a studenti ve školách znevýhodňováni.

Není proto divu, že někteří rodiče seženou finance a zaplatí převaděči, který dostane děti přes Nepál do indického exilu. Někdy i šestileté děti za těžkých podmínek přechází přes nejvyšší hory světa - Himálaje. Většinu cesty přes velehory jdou pěšky, musí se ukrývat před policií a pohraničníky, čelit krutému počasí.

V Indii jsou děti umístěné do rodinných domovů. Tibetsky se jim říká „khimtsang“ hnízda, hnízdečka. Společenství zhruba čtyřiceti dětí s jedním párem náhradních rodičů – pěstounů. Oficiální název charitativní organizace je Tibetan Homes Foundation (THF).

Fungování těchto domovů je samo o sobě jedinečné. Práci, která obnáší vaření, praní, úklid vykonávají samy děti vedené rodiči. Pro mladší děti je nalezen sourozenec do páru. Tvrdá práce a soucit, to vše je součástí procesu dospívání v rodinných domech.

THF se nachází v Mussoorie - horské oblasti v indickém státu Uttarakhant. V současnosti jsou zde domovy a školy zhruba pro 2 500 dětí. Nemohly by fungovat bez finanční výpomoci ze zahraničí. V České republice ji v současnosti zajišťuje občanské sdružení M.O.S.T. Podporuje studenty formou projektu „Kmotrovství na dálku“ – na konto veřejné sbírky shromažďuje pravidelné příspěvky „kmotrů“ i nahodilé dary laskavých příznivců. V letošním roce byla činnost sdružení podpořena grantem Ministerstva zahraničních věcí ČR. Více informací se lze více dovědět na stránkách www.protibet.org.

2013-03-10.tibet0002.big.jpg

Kromě podpory exilových studentů uvedený projekt zajišťuje kontinuitu původní formy tibetského vzdělávání v ladackých buddhistických klášterech. Ta se udržuje dle starých tradic v oblasti zvané Malý Tibet na severovýchodě Indie. Oblast je po staletí svou kulturou, jazykem i náboženstvím daleko blíže Tibetu než hinduistické Indii. Kultura, školství, tradice malého šestimilionového národa se tedy rozvíjí v největší demokracii světa – jak Indové rádi svou zemi nazývají.

Je však popsaný stav situace normální? Nadpis článku se neměl pouze letmo dotknout fenoménu khimtsanghů – poetického označení „rodinných hnízd“. Chtěl spíše připomenout strhující Formanův film natočený dle dramatu K. E. Keseyho - úvahu o hranici mezi šílenstvím a normálností. O tom, že v životě existují i zlé léčebné postupy. Přelet nad „tibetským hnízdem“ nám ukazuje, že situace je krutě absurdní. Velký bratr před světem demonstruje, jak se stará o Tibeťany, kteří dle něho patří do „čínské rodiny národů“. Tvrdě a bez konzultace však určuje „léčebné metody“. Ideální pacient je pacient bez vůle…což se však ani po více než půl století nedaří…

Třebaže je Čína dynamicky se rozvíjející zemí, hostila olympijské hry, má křeslo v Radě bezpečnosti OSN a hlavou je ve vesmíru, nohama nadále vězí v temné komunistické minulosti. Zůstává stále okupantem. A Tibet (země původně rozlehlá jako polovina západní Evropy) je na počátku 3. tisíciletí největším vykřičníkem na mapě světa.

Petr Ďásek, člen občanského sdružení M.O.S.T., www.protibet.org

Publikováno: 10.3.2013, 12:00




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

REKLAMA