Novinky

Meine Dunkelterapie

Autor: Jaroslava MALINOVÁ

Obrázek

Ačkoli výpovědi absolventů léčby temnotou vyznívají vesměs nadšeně a kladně, počáteční představa, že tma sama o sobě prostě takhle zapůsobí, se ukázala jak nezralá. „Ale oni tady taky celou dobu makali.“ vmetl mi do tváře Jirka, správce chatky a můj průvodce na hodinu denně. „A proč teda nikdo nepíše celou pravdu? Dá se vůbec ten počáteční chaos popsat?“ „Předáváme si to, co nás posunuje dál.“ Další moudrá odpověď plná světla. Ještě jich v temnotě uslyším mnoho.

Odpor

Pro někoho možná ano, ale pro mě, zvlášť zpočátku, nebylo vůbec snadné ve tmě zůstat. Lampičku jsem si iniciativně zhasla hned, jak správce odešel a svůj první oběd pak dojídala potmě. Co dál? Lezu pod peřinu, krásně voní, a náhle přichází důrazná touha po velkém plyšovém medvídkovi, kterého jsem dostala, když mi byl rok. Jak to že mně ani nenapadlo vzít si ho s sebou? Mám tibetskou mísu, paličku, křišťál, sansulu a cédéčka. Medvídku, kde jsi? Nevylezu, dokud se mi nebude chtít, umiňuju si. Ve vědomí lehce křečovitě svírám obraz vnitřku chatky, jak si ho pamatuji. Takové to tu přeci je, nebo ne? Už nevím, na co jsem se tak těšila, nic z té radosti nezbylo. Rozčiluje mně to tu, hluk z dálnice, větrák na chodbě, suchý záchod, že nevidím, vrážím do věcí, suverénní pohyb je pryč. Mohu jen opatrně pomalu šmátrat. Proč je to tu všechno jiné, než jsem chtěla? Proč mně tma vlídně nepřijala do své náruče?

Mlčenliví soudruzi

„Posuzování a odsuzování znamená pýchu, přidej do toho pokoru. Chceš, aby všechno bylo podle tvých představ.“ První sdílení mého vnitřku s hlasem ve tmě. A hned se strefil velmi přesně. Stačí se na pokoru naladit a cesta kupředu je volná. Věci, tajemně se zjevující pokaždé trošku jinde, než jsem doufala, ožívají. Mluvím s nimi laskavě. „Mlčenliví soudruzi“ - vím, co Jiří Wolker cítil - jsou tu s námi, také dovedou vést dialogy řečí lásky, když s nimi přestaneme nakládat, jakoby nežily. Ve tmě nejsou pouze sloužícími předměty, jsem jim vděčná za jejich existenci. A ony se mi odměňují, občas jsou přesně tam, kde je potřebuji mít.

Jsem tu správně

„Přijela jsi sem zkoumat svůj odpor a teď ho tu máš. Není to krásný důkaz, že tu jsi správně?“ opět trefa Jiří. Takže jsem tady správně v neznámu. Dokonce mám hned odpověď na svou otázku: Jak naložit s odmítáním některých situací v mém životě? Proč se potom cítím tak mizerně? Protože jednám z pýchy, opakem pýchy je potom pokora. Jednoduché. Máme šest ctností srdce: Pokoru, srdnatost (odvahu), soucit, pochopení, odpuštění, vděčnost. Pokorně je přivítám. Celý pobyt v chatce kolem mě krouží a vnášejí světlo do temných míst. Vím kdy kterou jak použít. Tahle filozofie působí mocně a okamžitě. Nejspíš jí tady v chatce používají skoro všichni, ačkoli není nijak vnucována. Netušila jsem, jak jedno - duchá jednoduchost JE.

O principu oběti

Druhý den se mi vrací běžný způsob uvažování. Nikdo mně sem nedovlekl a nezavřel mě tady proti mé vůli, přišla jsem sem pracovat, je to moje laboratoř. Srdce, řekni, proč jsme sem přišli? Místenku mám až na sobotu. Smiřuji se s tím, že zde strávím ještě šest dní, aniž tuším, čím a zda vůbec budou vyplněny. Odevzdání. Proč není mezi šesti ctnostmi srdce odevzdání? Pokorné odevzdání. Dochází mi, že mám před sebou jedinečnou příležitost přinést oběť ve prospěch své transformace. Duchovní práce se vždy neodehrává v dokonale zrelaxovaném stavu. Ani v radostném. Konec unylých a každopádně příjemných meditací. V naší dimenzi funguje princip oběti, kde jsem to jen slyšela? „Pak ti bude jedno, jestli je něco příjemné nebo nepříjemné…“ zase Jirka. Ano, to je ono, to je přesně ta hranice, kde končí duševno a začíná duchovno. Vděčnost za toto poznání pojistí možnost setrvat v duchovním rozpoložení. Balancujíc mezi libostí a nelibostí, zůstáváme lapeni v duševním světě. Už vím – přinést oběť znamená odevzdat část libosti, přijmout nepříjemné stavy a pocity. Abych směla vystoupit nad dualitu. Je to jen šest dní a nevisím hlavou dolů a nikdo mi nesebral oko, jako Odinovi. Soucítím s germánským bohem, který přinesl světu runy. Moje oběť není srovnatelná s jeho.

2012-03-09.tma03.big.jpg

Bubáci

„Ještě mám taky strach, že uvidím v tý tmě bubáky, moje děti je vidí…přesněji, bojím se, že něco ve mně nebude spokojený, dokud ty bubáky neuvidí…achjo.“svěřuji se Jirkovi s obavami ze sebe samé. „Chceš vidět bubáky?“ ptá se s lehkým náznakem úsměvu. A zase se mi rozsvítilo, jako ve tmě už tolikrát: “Nechci, chci jen to, co je skutečné.“ Potom strach ze tmy zmizel úplně. Kdyby se objevila třeba kostra s kosou, slušně bych jí poprosila, zda mně může poučit o zářivém věčném vědomí, existenci a blaženosti na pozadí myšlenek. Všechno ostatní mě přestalo zajímat. Jsem už holt dospělá, sama ve tmě, bez medvídka a bez bubáků…

Láska si razí cestu

Třetí den již vnitřní svět nasbíral tolik energie, že se do něj bez problémů koncentruji po delší časové úseky. Vedu dlouhé vnitřní dialogy, vzpomínky na lidi, se kterými jsem měla v životě dosud co do činění. Lepší je nejdřív pochopit a soucítit, než začnu odpouštět. Láska sama si razí cestu, aby se mi zjevila jako základní linie celého mého bytí na zemi, kterou jsem vždycky sledovala. Rozum a srdce - původně dva neslučitelní spoluhráči. Jeden z nich nabyl nezvyklou tendenci umlkat. Rozum. Provádím rekapitulaci? Vzpomínám.

O bhakti-józe

Pak mi Jirka přinesl CD s přednáškou Eduarda Tomáše z Lucerny – „O bhakti-józe“. Pouštím si jí nejméně pětkrát, s maximální pozorností vstupuji stále znovu na cestu lásky. Všechnu, kterou jsem kdy směla zažívat, vracím Bohu zpátky. Rodiče, přátelé, milenci, manžel…a nakonec také děti. Na ty nesmím zapomenout, nejsou moje, nejsou moje, nejsou moje… Uvědomuji si jak snadno, takřka samovolně ke mně přišly a tím převrátily můj život naruby. Uvědomuji si, co mám a kým jsem, co ke mně dosud přišlo jako moje vlastní. A tuším, že co ještě přijde, jako výsledek mého současného sebeuvědomění, bude ještě daleko krásnější. Přestávám Jirkovi vyjmenovávat věci, které mně trápí, stěžovat si, kňourat a ptát se. Všechno vím, nové otázky nepřicházejí. Vím, co bude s mou prací, vím, že jí najdu tam, kde bude mé srdce. Jinak tomu nebylo ani nikdy v minulosti.

Nabývám vlastní celistvosti

Meditace i cvičení jógy a čchi-kungu, všechno ve tmě fungovalo tak napůl, jakoby na mně ležela těžká deka. Do ničeho se nenutím a tak většinu duševní práce konám jednoduše vleže. Talent pro odpočívání jsem ve tmě využila jednoznačně nejvíce za všech. Pozoruji duševní výšiny i propady, chvíle blaženého poznání, i tupého přežívání. Asi poprvé v životě se spojily v jednolitý proud vědomí. Uvědomuji si, že i v běžném životě tomu tak prostě je a nebojuji proti tomu. Uctivě přijímám všechno co je, prostě protože to tak je. Věčně nespokojený kritik usnul. Nabývám vlastní celistvosti.

Prostě se rozednilo

Ztratila se potřeba sama sebe s někým sdílet. Škoda, že právě v ten moment přišel čas naplánovat můj výstup zpět do světla světa. Jak hluboko bych se asi dostala další týden, a další? Doma mně netrpělivě očekávají. Malé světýlko, které v chatce celou dobu čekalo, si můžu rozsvítit v sobotu ráno intuitivně. Až mu oči přivyknou, vylezu ven. Ráno je zem ještě zmrzlá, všude mlha, okázalý východ slunce ten den nebe nenabízelo. Prostě se rozednilo.

2012-03-09.tma04.big.jpg

Publikováno: 9.3.2012, 10:45



 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

REKLAMA