Novinky

Arabská revoluce versus kulturní dědictví lidstva

Autor: Jakub MALINA

Obrázek

Je tomu téměř přesně rok, co na severu afrického kontinentu vypukly nepokoje, které v průběhu následujících dvanácti měsíců smetly z politického piedestalu několik letitých diktátorů. Vzedmutí lidových mas, v západním světě s trochu nekritickým obdivem nazývané Arabská revoluce, kromě těchto bezpochyby pozitivních událostí vyvolalo i řadu velmi nepříjemných efektů. Po roce od jeho vzniku je mimo jiné jasná jedna věc: na severu Afriky dochází k barbarskému ničení cenných historických památek. Nenávratně.

Zatímco samotný počátek Arabské revoluce v Tunisku proběhl poměrně bezproblémově, přelití revoluční vlny do kolébky lidské civilizace v údolí Nilu naznačilo, že svržení severoafrických diktátorů se zřejmě neobejde bez obětí na tom nejcennějším, co tato oblast pro paměť lidstva dosud uchovala. Mohutné demonstrace na káhirském náměstí Tahrír v loňském únoru se v jednu chvíli zvrhly v prosté vyrabování sousedního Egyptského muzea s nejcennějšími artefakty starověké egyptské civilizace. O zmatcích kolem tohoto nešťastného incidentu i následného plundrování mnoha cenných archeologických nalezišť jsme na portálu KADUCEUS podrobně informovali na jaře.

Jistě, mnoho z ukradených artefaktů se postupem času podařilo bezpečnostním silám získat zpět pod kontrolu státu, potažmo jeho odborných institucí, část historických relikvií poškozených během útoků se podařilo zrestaurovat. A přiznejme i, že ze zásadních artefaktů toho nebylo poškozeno mnoho. Na mnoha významných archeologických nalezištích (včetně těch s českou koncesí) však byly divokými vykopávkami způsobeny škody, které nejenomže nelze ani odhadnout, ale navzdory snaze expertů z Egypta i celého světa ani vrátit zpět do předrevolučních poměrů. Pokusy o loupeže, či nelegální export cenností pak v Egyptě ve větší či menší míře pokračovaly i po uklidnění největšího revolučního rozruchu.

Kulturní kontrarevoluce

Pád diktatur a nástup nových mocenských elit v severoafrickém prostředí s sebou přinesl i další zdroje možného ohrožení kulturního dědictví lidstva. Prvním z nich byl tlak na zabrání dosud přísně chráněných lokalit s prokázaným či očekávaným archeologickým významem. A nedocházelo k němu jenom v Egyptě, kde si na mnoha místech začali lidé stavět nové domy, pohřebiště či mešity přímo na pozemcích, dosud blokovaných pro budoucí archeologický výzkum. Tlak ekonomických lobby na developerské využití „volných“ pozemků vzrostl třeba i v „bezproblémovém“ Tunisku v místech, kde kdysi stávalo věhlasné starověké Kartágo…

Vůdcové loňských arabských revolucí sice – zejména pro západní média – velmi často popírali jakékoliv spojení s islámským extrémismem a sami sebe označovali spíše za umírněné islamisty. Některá jejich prohlášení a nápady „jak to bude, až skončí přechodné období a naše vítězství nám posvětí volby“, které pronikly do tisku, nicméně varují. Zatímco část jejich představ o tom, jak v zájmu odkazu předků šikanovat „západní bezvěrce“ přijíždějící do jejich zemí za rekreací a památkami jistě v budoucnu narazí na realitu v podobě klesajících příjmů z dosavadní dojné krávy většiny zdejších ekonomik – turistického ruchu, obavy spíše vzbuzuje jejich domácí politika. Už více než rok je jasné, že v severní Africe doba relativního mezináboženského smíru pomalu končí. A zdejším křesťanům, ale i jejich často nesmírně cenným památkám, nastávají krušnější časy. Pro koptské mnichy v Egyptě je prakticky jedno, zda tamní parlamentní volby vyhraje favorizované Muslimské bratrstvo považované dosud i na Západě za extremistické či někdo umírněnější. Démona nesnášenlivosti většinové společnosti uvolněného během revolučního bezvládí nikdo z nich zpátky do lahve cpát nebude. Priority budou zcela určitě jinde.

Barbaři v kolébce vzdělanosti

Zatímco ještě před měsícem by slova o „Arabské kulturní kontrarevoluci“ mnoha lidem mohla připadat jako xenofobní a přehnaná, prosincové události v Káhiře jim dodávají platnost. Násilné střety mezi „revoluční masou“ a místní policí vedly k zapálení budovy Egyptského vědeckého ústavu, instituce založené jako L'Institut d'Egypte v roce 1798 Napoleonem Bonapartem. Ke zděšení odborníků první odhady hovoří o tom, že třicet tisíc z dvou set tisíc svazků tamní knihovny shořelo v plamenech. Jiné odhady dokonce hovoří o tom, že se v popel proměnilo až 90 tisíc vzácných knih, které tato instituce během tří století nashromáždila. Mezi jinými i první vydání slavného Popisu Egypta (Description de l’Egypte) popisující výsledky Napoleonovy egyptské expedice a pokládající základy novodobé egyptologii… Sám ředitel knihovny Egyptského vědeckého ústavu Mohammed al-Sharbouni toto barbarství okomentoval lakonicky: „Zapálení takto bohaté budovy znamená, že valná část egyptské historie skončila.“

Káhira totiž patří po celou dobu své existence k nejvýznamnějším centrům lidské vzdělanosti. Doby, kdy zdejší univerzita spolu se svými arabskými sestrami na Blízkém Východě a Pyrenejském poloostrově ve středověku zachraňovala (a rozvíjela) pro lidstvo učení antického Řecka a Říma jsou však, zdá se nenávratně pryč. Zdá se, že současná situace spíše nápadně připomíná rok 641 kdy chalífa Omar nechal shořet zbytky alexandrijské Velké knihovny se slovy: „Pokud je jejich obsah v souladu s knihou Boží, můžeme se obejít bez nich. V tomto případě Kniha Alláhova více než stačí. Pokud naopak obsahují věci, které nejsou v souladu s knihou Boží, nemůže existovat potřeba pro jejich ochranu. Tedy pokračujte a zničte je.“

Co bude dál?

Takzvané Arabské jaro má k tomu Pražskému daleko, stejně jako Arabská revoluce není v žádném případě Sametová. Přesto máme podobnou historickou zkušenost ještě v čerstvé paměti. Nahradit jeden zkorumpovaný totalitní režim, jiným, o něco málo méně zkorumpovanějším, leč svobodným a demokratickým je proces bolestný pro celou společnost. A ve společnosti, kde chybí úcta k vlastní minulosti, navíc zmítané těžko předvídatelnými náboženskými vášněmi a ekonomickou beznadějí, je to úkol takřka nemožný. Nadít se tak lze na severu Afriky lecčehos – od vzniku nových diktatur, po mnohaleté občanské války.

A nedej Bůh, abychom se dočkali, jak z monumentů starobylé nilské říše začnou být „ve jménu Alláha slitovného a milosrdného“ odtesávány „zakázané“ obličeje starověkých vládců a božstev. Příklad afghánských monumentálních kamenných Buddhů před pár lety nemilosrdně navěky odstřelených muslimským Talibánem varuje. Protože v tom případě – parafrází Mohammeda al-Sharbouniho – spolu s valnou částí historie Egypta skončí i valná část historie celého lidstva. A paměť lidstva, bohužel, není ropa. Je sice nenahraditelnější a vzácnější, ale války se kvůli ní nezačínají.

Publikováno: 4.1.2012, 11:30




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

Jakub MALINA je šéfredaktorem portálu KADUCEUS.CZ. V letech 1996 až 2000 pracoval jako redaktor MF DNES a zároveň byl v druhé polovině devadesátých let vydavatelem dnes již zaniklého internetového deníku SpeedwayInfo.CZ. V letech 2008 - 2010 vedl redakci měsíčníku REGENERACE.

Zabývá se historií, zejména pak dějinami okultismu a esoterních nauk. Dosavadní dvě jeho knihy Staroměstský orloj - Průvodce historií a esoterním konceptem orloje (Eminent, 2005) a Karlův most - Průvodce historií a esoterním konceptem slavného díla Karla IV. a Petra Parléře (Eminent, 2007) vyšly ve třech jazycích.

Další články tohoto autora

 


REKLAMA