Esoterická místa

Arles: město mezi nebem a zemí

Autor: Eva LEŇOVÁ

Obrázek

V srdci Arles, uprostřed náměstí s radnicí, se nachází fontána s obeliskem čnícím jako jehla zapíchnutá do středu Arles. Je vytesán z rudé žuly a město za něj vděčí císaři Konstantinovi (císař velmi obdivoval egyptskou civilizaci). Jehla směřuje ke vchodu do katedrály svatého Trophima obdivované milovníky románského umění. Vstup do katedrály byl skvěle zrestaurován a zavede vás přímo do ambitu, kde můžete obdivovat Tarascana – „obludu mocného, podsaditého těla se šesti nohama a plazím ocasem“.

Lví sláva

Z původního kostela z karolinské doby zasvěceného svatému Etiennovi / Štěpánovi z počátku sedmého století zde nezůstalo téměř nic. Prvně byl přestavěn v jedenáctém století, stavbě se však zřítila střecha, a proto byl o sto let později kostel přestavěn ještě jednou. Zasvěcen byl svatému Trophimovi, jehož pozůstatky zde byly uloženy v roce 1182.

2011-08-07.arles-saint-trophime.big.jpgVchod kostela je zdoben bohatými ornamenty s tématem posledního soudu. Kromě tradiční ikonografie však obsahuje několik zvláštností. Na severu, pod svatým Michaelem vážícím duše, je zobrazen démon, který nese dvě zatracené duše, jež odmítaly slyšet slovo boží. Ďábel má fryžskou čapku a ubožáky nese přivázané na konci tyče spočívající na jeho ramenech. Ve spodní řadě pak vidíme Herakla potýkajícího se s nemejským lvem.

Lev na portále zaujímá významné místo, je tu zobrazen nejméně patnáctkrát: lev jako atribut svatého Marka, Daniel ve lvím doupěti, archanděl Gabriel a prorok Habakuk nesou Danielovi jídlo, Samson zabíjí lva, zápas kozy se lvem, lev napadený kentaurem, lev zabíjí muže, lev požírá oběť, lvice, její dvě lvíčata a koza, lvi nesoucí na zádech podstavce velkých kamenných soch.

Povaha lva je nejednoznačná, protože představoval-li v románské symbolice lev křesťany, není jasné, jaké křesťany symbolizuje nemejský lev poražený Heraklem či šelmy požírající nešťastného Daniela. Vyobrazení lvů v Arles ukazují spíše na mnohem starší vlivy, které středověcí stavitelé opatrně přebírali.

Lev měl důležitou roli u všech národů z oblasti Středozemního moře. U Etrusků strážili okřídlení lvi vstup do pohřebních komor. Jejich přítomnost označovala přechod mezi světem živých a mrtvých. Stejnou symboliku nacházíme u Egypťanů, kde hlídala akerou – dvě božstva se lví hlavou – vchod do světa Duat. Není tedy divu, že se tyto kočkovité šelmy nacházejí také u jedné z největších nekropolí v galo-románské Gálii. V přeneseném smyslu se pak lvi stávají pro křesťany symbolem vzkříšení.

Na Středním východě lev také symbolizuje královskou moc a slunce. Toto spojení nacházíme u lvů vyrytých na trůnu chetitských králů i na basreliéfech v Suse a Persepoli. V Babylonu byla například za časů Nabuchodonozorových cesta královských procesí zdobena keramickými dlaždicemi s basreliéfy ve tvaru lva.

V řecké mytologii má lev různé funkce. Nemejský lev se zobrazuje jako šelma požírající lidi s neproniknutelnou kůží, kterého zabil Herakles při plnění jednoho ze svých dvanácti úkolů. Chiméra je hybrid s tělem lva, kterého zabil Bellerofon. Lev je zvířetem bohyně Cybelé (fryžská bohyně Matka země, totožná s řeckou Gájou): lvi ji doprovází nebo je používá jako tažná zvířata pro svůj vůz.

Jedna z Ezopových bajek vypráví o Androklovi, otrokovi, který vytáhnul trn z tlapy lvu, a ten ho později zachránil, když byl předhozen dravým šelmám. K největším literárním dílům s nejsilnějším vlivem na západní středověkou kulturu patří Physiologus, antický bestiář ze 3. století napsaný řecky v Alexandrii a ve 4. století přeložený do latiny. V tomto díle se lev označuje za krále zvířat a je přirovnáván Kristu. V Apokalypse svatého Jana se Kristus nazývá judským lvem. Z Physiologu převzal středověk i lví atributy, tedy moc, moudrost a spravedlnost. Je považován za ztělesnění udatnosti, vznešenosti a ochranné síly. Lev byl také vždy součástí znaku města, ovšem původní moto „ab ira leonis“ (lvím hněvem) zmizelo.

Lev si svou hodinku slávy v Arles užil, dnes se stal znakem města býk.

Býci a lidé

Na Bourg-Neuf, v místě dnešního kostela St. Blaise, stával původně chrám bohyně Diany. V kronikách se dokonce uvádí, že se jeho oltář zachoval velmi dlouhou dobu. Údajně na něm byli v pohanských dobách obětováni každoročně tři mladí muži a jejich krví postříkán lid.

Nedaleko byl v roce 1598 při ražení kanálu Craponne objevena mramorová socha zvláštního božstva: zůstalo jen torso zdobené znaky zvěrokruhu obtočené obrovským hadem. Jedná se o bezhlavého Chrona se lví hlavou, boha spojovaného s kultem Mitry, velmi populárním mezi římskými vojáky. V mitraismu a římské kultuře býval na přelomu roku obětován mladý býk a jeho krev symbolizovala mužnou sílu, která oplodňuje půdu a vrací život zemi, proto jí byli také postříkání věřící. Z jeho krve, kostní dřeně a semene získají rostliny i zvířata sílu růst. Mitra je bůh íránského původu, který se narodil 25. prosince, po zimním slunovratu. Lze si tedy poměrně snadno představit, že legenda o lidských obětech mohla vzniknout záměnou slov juvenes (mladí lidé) a juvenci (mladí býci). Četnost legend vážících se k jeho kultu v Provence odráží tisíciletou tradici uctívání býka, kultu nepřemožitelného slunce dionýzovské povahy.

V Camarque se býk/ Taurus od věků spojuje s vodou. Setkáváme se s ním v mýtech o Poseidonovi a nymfách, dcerách Mínoových, jejich syn bůh-býk se jmenuje Taras. Nazývá se také „býk Anadyomene", tzn. zrozený z vody – z vln. Železný trojzubec pastevců dobytka se navíc podobá trojzubci Neptunově.

2011-08-07.Arles-Neptune01.big.jpg

Symbolika býka nebývá vždy vyhraněná. Jeho zakřivené rohy ho zařazují spíše k lunárním než solárním zvířatům, zvlášť u středomořských a blízkovýchodních civilizací. Jako takový je spíše symbolem ženství a Římané ho přisuzovali bohyni Venuši.

V muzeu historie města Arles se nachází mnoho památek objevených při vykopávkách kolem řeky Rhôny. Je tu Caesarova hlava z bílého mramoru i Neptun. Pečeť města Arles byla zdobena jeho obrazem. Oltáře zde měli Jupiter, Mars, Venuše, Apollo a Juno, podobně jako imprtovaná božstva: Mithras, Isis a Osiris. Bohyně matka, jež později sloužila jako vzor pro ranně románské panny. Svůj chrám tu měla i Cybele, fryžská bohyně, z níž se stala „Bona Dea“ Římanů. Pozůstatky jejího oltáře byly nalezeny v Notre-Dame de la major.…

Čemu nemůžeš zabránit, to požehnej!

Lid Arles (Arlesiané) zůstal dlouho pevně zakořeněný v pohanství: Ještě 200 let po založení křesťanské církve v Arles, 100 let po Konstantinově ediktu, kárá svatý Cesaire modloslužebníky démonů. Zvlášť ohnivě v nich brojil proti orgastickým maskovaným slavnostem u příležitosti začátku nového roku. Velké lidové slavnosti se konaly několik dní. Arlesiané uctívali stromy a prameny, organizovali procesí a tanec (balationes a saltationes) dokonce i v kostelích, zvlášť na svatého Jana, na letní slunovrat. Pohanské zvyky jako nosit světlo do chrámů či činit úlitby u pramenů, kamenů, stromů, jeskyní nebo na křižovatkách tří cest (trivium bylo posvátným místem Diany-Hekaté) byly zakázány pod výhrůžkou ztráty křtu. Navzdory své autoritě, energii i bojovému duchu byl Cesaire přinucen ustoupit některým pohanským rituálům… Ve většině případů nahradil staré rituály novým kultem. V Arles tak vznikla modlitební procesí jako náhrada balationes k uctění Cybele. Měla podobný cíl: oslavu plodnosti země.

Nalézáme se na skutečně posvátném místě. Arles bylo výchozím bodem pouti svatého Jakuba de Compostela, Via Tolosana. Víme, že město se svými mnoha nekropolemi symbolizovalo přechod z jednoho života do druhého, z jednoho stavu do druhého. Smrt je „zasvěcením“. Poutník zemřel jednomu životu, aby získal jiný. Na pouť se vydával od Alyscamps a místo nebylo vybráno náhodou. Zde se upamatoval, že je smrtelníkem, ale uvědomil si také, že smrt je novým začátkem.

Egyptská kniha mrtvých popisující pohřební praktiky své doby je také „Knihou života“, přestože tomu její název nenapovídá, průvodcem kandidáta zasvěcení. Zasvěcení v Egyptě začínalo dlouhou cestou mezi hrobkami ve společnosti Anubise. To byla říše mrtvých. Smrt a hrobky zůstávají v centru sdělování vědění. Z mýtů víme, že pohřeb je vznešené tajemství ukrývající potenciál vzkříšení v novém životě.

V této barvité jižní metropoli dnes vzkvétá život, historie nás však učí, abychom se dívali pozorně. Oba světy zde existují společně a vzájemně se pronikají, tvary se transformují a všechno zůstává. Tato místa zažila neuvěřitelně bohatý kus historie lidstva.

Arles leží na křižovatce zemských i mořských cest a odnepaměti patří k místům „přechodů“ skutečných i neviditelných. Hluboko pod zářným jižním povrchem ukrývá bájná tajemství.

Američtí indiáni mají rčení: „Dnes je krásný den pro smrt“… Dalo by se říci: „Arles je krásné místo pro smrt!“

2011-07-30.Baner_francie_2011_700x435px.big.jpg


Upraveno podle článku Marie-Helene Courtat
Foto Rolf Süssbrich, archiv


Informace o vyznačených místech na mapě získáte kliknutím na značku.
Po kliknutí pravým tlačítkem myši si můžete naplánovat cestu.

Zobrazit velkou mapu

Publikováno: 7.8.2011, 12:00




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

REKLAMA