Posvátný kalendář

Alban Elfed je svátek odcházejícího léta

Autor: Lenka MAREČKOVÁ

Obrázek

V čas podzimní rovnodennosti se v předkřesťanské minulosti slavil i na našem území keltský svátek Alban Elfed (Elved) – Světlo Vody. Jeho další jména, tak je měl v různých částech Evropy u keltských kmenů, jsou také Meán Fomhair, Mabon nebo Vinobraní a také Svátek Dionýsa. Je druhým děkovným svátkem keltského roku, který dělil čas podobně jako šamanský kruh prostor na osm hlavních a vedlejších směrů.

Podle Keltského stromového kalendáře od Michaela Vescolliho, podle něhož pět samohlásek AEIOU odpovídá jména dnům rovnodenností a slunovratů, odpovídá noc podzimní rovnodennosti písmenu E (Eadha) a je nazývána Nocí bílých topolů . Těchto dnů však bylo celkem pět ne náhodou. Toto číslo, jehož významem se můžeme zabývat někdy jindy, mělo pro Kelty zvláštní význam. Představovalo především celistvost: pro Kelty z pevniny celistvost času, pro ostrovní především celistvost prostoru. Pětka, složená z měsíčního čísla dvě a slunečního čísla tři, vyjadřovala ničím neohraničenou existenci. Možná – společně s pojetím pěti „nocí“ a dalšími indiciemi v dosavadním chápání umístění pětky v numerologické mřížce – naznačuje, že jde o číslo ležící ve středu a označující tak tuto cestu a tento směr? I podle numerologie je totiž právě pětka číslem spojujícím ne snad všechna ostatní, to záleží na jejich rozložení, ale rozhodně a úplně zabraňující tomu, aby jakékoli číslo stálo v mřížce z data narození izolovaně a jeho potenciál tak byl buď oslaben anebo oddělen od ostatních schopností.

V dobu Albanu Elfed se délka noci a dne vyrovnává a na síle začíná nabývat noc. Z hlediska dělení roku na dvě poloviny a keltské mytologie Slunce, které v tuto dobu stejně jako v dobu Albanu Eilir vychází na skutečném východě a zapadá na skutečném západě, vstupuje branou mrtvých do podsvětní říše. Alban Elfed se tak považuje za dělící bod mezi světlou a tmavou polovinou roku a předzvěst zimy: období stařeny Caileach – jedné ze tří zastřených tváří Bohyně (Morrigan) , Velké královny dávající život, ale sklízející i smrt“, personifikace Země v období zimy, určeném k retro a introspekci, dozrávání, sklízení a využívání vlastních plodů kterým jsme dali narodit se a vyrůst v předchozím období.

2011-09-27.autumn.big.jpg

Žena v kápi

Caileach doslova znamená ženu zastřenou, s kapucí na hlavě. Podle pověstí se dokáže z ošklivé stařeny proměnit v překrásnou mladou dívku. Je to ona, kdo utvářel krajinu Země: hory, kopce, jezera s ostrovy, pevninu, ale i dolmeny a menhiry („kameny jí vypadly ze zástěry“). Tak jako Lug v Evropě, zejména ve Francii, lze vystopovat stopy Caileach v celém Irsku, zejména pak poloostrov v jihozápadním Irsku (hrab. Cork/Kerry), Beare. Váže se ke keltské mateřské bohyni, v jejím aspektu staré, odumírající, a přece sbírající síly k novému životnímu cyklu. Caileach je bohyně darující moudrost, a zjevující se podle pověstí občas u lože velkých králů hrdinů.

Její zvláštní ochraně se těšil kmen Corco Duibne. Na poloostrově Beare prožívala své mládí sedmkrát po sobě, když své manžely pochovávala jednoho za druhým jako starce. Její děti a vnuci se rozhojňují v „národy a rasy“. V křesťanské lyrické básni z 8.-9. stol. ji ovšem autor proměnil v „jeptišku z Beare“, vzpomínající na skvostnou a mocnou dobu svého mládí a naříkající nad svým stářím a jeho útrapami. Tak se křesťanství vyrovnalo i s Caileach obvyklým způsobem.

2011-09-27.harvest01.jpgSmutek z odcházejícího léta

Zároveň je Alban Elfed nejen časem obav ze zimy anebo smutku za odcházejícím létem (pokud nejsme v úplné harmonii s cykly a dovolíme, aby tak na nás tato doba působila, namísto abychom se z ní radovali a s radostí zpřítomněni využívali její kvality). Je také časem sklizně, vinobraní, bohatých oslav, setkávání se s příbuznými a přáteli a užívání plodů. Alban Elfed je symbolizován rohem hojnosti: spojením mužské (roh) i ženské (lůno) síly a energie, sjednocení a kvalit.

V tuto dobu se lidé loučí s mocí Luga a vítají moc stařeny Caileach. Caillach je poslední snop při žních, který pak býval zdoben a užíván při obětních rituálech. Mnohde byl jako poděkování za úrodu slavnostně odnášen do kostela nebo vystavován na čestném místě doma. Na jaře se dával jako lék do krmení koním a dobytku.

Uctívá se také Zelený muž – bůh lesa (Cernunnos): mezi obětiny patří mošt, víno, byliny – obětuje se opět na polích a vše se zaorává. Dveře se zdobí malým věncem, obsahujícím sušené plody a také uvadající rostlinou, symbolizující úbytek plodící životní síly, umožňující dozrání – využití získaného, jeho přeměnu, vnitřní ztišení.

Mezi rostliny Albanu Elfed patří bodláky, kapraď, klejicha, kokořík, měsíček, mučenka, myrha, obilí, růže, styrač, šalvěj, zelenina a žaludy.

2011-09-27.harvest03.big.jpgDalší předkřesťanské tradice

S Kelty zjevně nijak nesouvisí, a přesto připomínají společný základ i jiné předkřesťanské tradice. Židé v tuto dobu slaví Roš ha-šanna. Po něm následuje 10 dní, během nichž se má člověk má uzavřít do sebe a myslet na Boha, neboť po dni soudu (Roš ha-šanna) přijde den smíření. Jednou z modliteb Dne smíření je Neilah šearim – zavřené brány = uzavření cyklu.

Germánské kmeny v tuto dobu pořádaly Velký ding/ thing (dnes folketing, alting, stortting) – výroční shromáždění, velký sněm, spojený s klidem zbraní. Shromáždění mělo náboženský i světský charakter (pořádalo se pod ochranou bohů). Všichni svobodní muži oprávnění nosit zbraň měli povinnost se dostavit. Součástí shromáždění byl soud.

Podle mýtu o Céres (Démétér) a Proserpině (Persefona) Proserpinu unesl k sobě do podsvětí Plútos, kterému ji bez vědomí její matky Ceres tajně přislíbil její otec Jupiter. Matka se s tím ale nehodlala smířit a způsobila, že 9 dní na Zemi nic nerostlo. Pak posel bohů Merkur vyjednal příměří. Plútos od té doby musí Proserpinu pustit na zem, kde pobývá dvě třetiny roku a na zbývající třetinu se vrací ke svému manželovi do podsvětí, kde potom vládnou spolu.

V Indii se v tuto dobu slaví svátek Dušehra, trvající také 10 dní. Jeho součástí jsou trhy, hry, tance, a procesí s nejvíce místně uctívanými bohy v nosítkách. Součástí svátku je hra bohů, představující vítězství dobra nad zlem. A na konec v Egyptě, kde byl cyklus svátků jiný podobně jako mytologie i cykly, se v den rovnodennosti slaví svátek Vzdávání slávy Atumovi, tedy Jednotě ve fázi, kdy si podle heliopolské mytologie uvědomila sama sebe, tedy ve fázi probuzení tvůrčího principu.

Publikováno: 27.9.2011, 17:00




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

Mgr. Lenka Marečková, nar. 3. 6.1963, PF UK 1996, zaměření na ústavní právo a právo EU a oblast lidských práv, zvláště dětí. Publikační činnost: zpočátku samizdat a exilová nakladatelství, později v odborných časopisech a nakladatelství Academia.

Další články tohoto autora

 


REKLAMA