Posvátný kalendář

Beltine – očistný oheň rozdělující rok

Autor: Lenka MAREČKOVÁ

Obrázek

Svátek v předvečer 1. května neslavili jen Keltové, ale zdá se, že byl na našem území populární také mezi germánskými kmeny i Slovany. U germánských kmenů se tato noc označovala jako Noc bojujícího draka či prostě Noc Walpuržina. Walpurga přitom byla nazývána Májovou paní. Všechny tyto národy uznávaly, že se v tuto dobu „dělí rok“ na světlou a tmavou polovinu.

Dny, které světlou a tmavou polovinu roku rozdělovaly, Keltové označovali jako Samhain (1. 11.) a Beltine (1. 5.). Právě v tuto dobu se stýkaly a prolínaly s naším světem i světy další: o Samhainu svět zásvětí, o Beltinu svět přírodních bytostí. Jednou z pověr byly i obavy z působení čarodějných sil v noci na 1. květen (noc patřila vílám, čarodějnicím a vědmám). Nechci se pouštět do hlubšího pátrání a úvah po původu slov čaro-dějnice, ježi-baba (jadžur), ale vysvětlení, s nímž jsem se někde setkala, že německá „hexe“ je původně „hagazussa“, což znamená „sídlící v háji nebo na haluzi“, se mi opravdu moc zalíbilo.

Keltové nikdy neoddělovali smrt od zrození a proto pro ně to, co symbolizovalo smrt (samhain) – odchod životní síly a života do zásvětí – znamenalo zároveň zrození něčeho nového – jakoby pro to, aby se mohlo zrodit světlo, musela alespoň na chvíli nejdřív nastat ta nejhlubší tma. Pro ně na rozdíl od jiných kultur začínal rok právě o samhainu, protože podle jejich chápání byl rozhodující nikoli okamžik příchodu na svět, ale skutečného, byť ještě neviditelného začátku.

2011-04-28.beltine0002.jpgPradávné kořeny ohňových zvyků

V Noci bojujícího draka se podle staré víry naposled shromáždili průvodci zimního draka – čarodějnice a jiné temné síly, protože pak je zažene až do samhainu Slunce do podzemí, kde musí setrvat. Boj světla s temnotou se popisuje podobně i v Rgvédu: Vrita, drak s hadím tělem, který ve svých útrobách zadržuje vodu z nebes, nedovoluje proniknout světlu na zem, dokud se mu nepostaví Indra a nesrazí ho na zem hromovým klínem. Tento souboj s drakem navazuje i na další, naši vlastní, mytologii o tom, jak pradávný, původně předkřesťanský, svátek drakobijce sv. Jiří byl kdysi považován za počátek jara.

Podle jednoho vysvětlení znamená Beltine „očistný oheň“. Podle jiného se jméno boha, který měl v ten den svátek: Bel, Beli, Belen, Belenus, Velenus, Baldr, Baldur, což se překládá jako Světlo, Zářící, Jasný, Skvoucí. Druhá část slova „tine“ pak znamená oheň. Jde tak o jediný ze všech osmi svátků světla, při nichž vždy hrál významnou roli i oheň, který jej nese však přímo ve svém názvu: Bel - tine, zářivý, očistný oheň. Belův oheň. Světlo.

Bel, Belenus je bohem Slunce, vody a léčitelství a ztotožňovaný tedy s římským Apollónem. Jeho partnerkou byla Belisame, dáma „Ze všech nejzářivější“.

2011-04-28.beltine0004.thumb.jpgOčistná moc rituálního ohně

V předvečer Beltinu se rituálně uhášely všechny domácí i jiné ohně a na posvátném místě druidové (duchovní osoby), někde velekněz, zapalovali oheň hlavní. Oheň se zapaloval dubovou třískou. Ohniště mělo tvar čtverce, složeného z devíti menších čtverců a mělo v něm hořet devět druhů dřeva. Domácí ohně pak byly opět zapalovány, a to od jednoho centrálního (spojení – sdílení, sjednocení). V Irsku byl takto roznášen do celé země posly oheň z Tary. Je možné předpokládat, že i v dalších zemích to bylo podobně – oheň se roznášel centrálně, z toho nejposvátnějšího místa daného okrsku. Ohně se také v tu noc zapalovaly v prohlubních země.

V tento večer měl mít oheň zvlášť očistné účinky a chránit zdraví po celý rok. Proto se také ohně přeskakovaly a vodil se kolem nich i dobytek.

Vysvětlení nám laskavě poskytla sama církev, když v 8. století vydala obsáhlé zákazy pohanských zvyků a obyčejů, mezitím i zápověď nodfyru (nothfeueru), živého ohně nebo také ohně potřeby. Tento zvyk se ale dodnes uchoval u řady přírodních národů. Poslední opakovaný zákaz rozněcování živého ohně byl vydán ještě v 18. století ve Švédsku.

V době rány morové uhasili venkované všecky ohně a buď před východem slunce nebo také po východě mlčky kráčeli za ves. Nesli kusy dřeva suchého, buď vždy lichý počet nebo dřeva ze stromů různého druhu. Pomocí provazu otáčeli dřevem, zasazeným do děr ve dvou dřevech, nebo točili kolem, navlečeným na dřevo a pod., až se toto vznítilo. Pak zapálili hranici a vodili přes ni třikráte zvířata, skákali přes ni, černili si tváře uhlíky z hranice, podkuřovali hořícími poleny ovocné stromy, louky, pole. Z hranice vzala si každá rodina trochu ohně pro krb. Popel rozhazovali po polích, aby se obilí urodilo. Uhlíky zastrkávali také do jeslí dobytku i přidávali mu zbytky z hranice do nápoje, aby mu šla pastva a potrava k duhu. Oheň tento v památkách středověkých i v době nové bývá pravidelně nazýván »nodfyr«, »nothfür«, »nothfeuer«.

Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII.věku, Indiculus at paganiarum, Čeněk Zíbrt nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 1894 (Academia 1995)

Nodfyr je oheň, vznícený třením dřeva. Před jeho zažehnutím se musely všude uhasit veškeré ostatní ohně, dokonce i pouhé jiskry. Tomuto novému, živému ohni se pak přičítala zvláštní síla, přinejmenším všude v Evropě včetně Balkánského poloostrova i v Rusku. Už víme, že v rámci posvátného cyklu se oheň vždy rozdělával právě jako živý, posvátný, s nesmírnou úctou a právě tímto způsobem, místně se odlišujícím jen druhem dřeva nebo dalšími obřady. Mimo tento cyklus se však rozdělával kdykoli se objevila epidemie nemoci, mor, cholera, či jiné ohrožení obce. Odsud také pochází jeho druhý název „oheň potřeby“.

K rozdělávání ohně potřeby se pojily různé další obřady, místně se lišící. Společně byla těmto ohňům připisovaná zvláštní léčebná síla a sloužil jako zdroj léčivých prostředků. Je nejdůležitější užití bylo ale očistné. I v citované knize je uváděn případ, kdy (u Lužických Srbů) po obřadu nodfyru zmizel dokonce mor.

Otevírání studánek a léčivá moc

Beltine však také nebyl jenom svátkem spojeným se silou ohně: o 1. květnu byl zároveň uctíván i element vody - byl to svátek studánek (jejich „otevírání“) a čištění pramenů. Stejně jako 2. března se i nyní prameny a studánky čistily a pokrývaly květy. Nyní – po sv. Jiří už bylo ale možné také vodu pít, už nebyla „jedovatá“… Jed přešel na hady a žáby.

Neznáme důvod doporučení nepít vodu ze studánek od Samhainu do Beltinu, měli bychom jí věnovat alespoň myšlenku: až příliš připomíná druidské doporučení nesbírat k léčebným účelům sv. Jana Křtitele listí ze stromů, které má velmi dobrý důvod, jak nyní už víme - po něm totiž obsahují vysoké množství přírodních insekticidů. A dalším důvodem, proč takovému doporučení naslouchat: již v úvodu zmíněný rgvédský popis boje Indry, krále bohů, s Vritou, hadem, zadržujícím vodu nebes – než v tuto dobu na zem dopadne. I hady tu máme – jednoho svrženého hado-draka a naše hady a štíry, vylézající po sv. Jiří podle lidové pranostiky, která tím náhle dostává smysl a další rozměr, z děr.

Ještě v noci druidové obcházeli menhiry s lískovými třískami. Ale i ostatní - možná pro dobrou sklizeň a dostatek vláhy (obcházení kamenů zakončovala poklona), kameny se pronášeli nemocní anebo noví zasvěcenci jako symbol průchodu, narození do nového života. Zdobily se posvátné stromy, o půlnoci se sbíraly jarní byliny, větvičky a květy na výzdobu domu, nad domovní dveře se věšeli větve z jeřábu. Dívky a ženy se zdobily věnci z větviček jeřábu a myly se rosou s hlohových poupat (pro krásu). Tradovalo se, že kdo se o 1. květnu před rozedněním omyje nebo proběhne rosou, bude zdravý po celý rok. Přírodním bytostem se obětovala „léčivá“ kaše z mléka, ovsa, vajec a másla, do níž se přidával alkohol (kaše se lila i do země), obětovaly se i placky a úlitby patřily i duchům stád, lišce, orlovi a vráně (aby ušetřili domácí zvířata).

2011-04-28.beltine0003.jpgMystická svatba Země a Nebe

O tomto svátku se oslavovala i svatba Země a Nebe, ať skutečně posvátná anebo jenom už dvojice tradičně „dávaly polím sílu“ svým spojením. V noci - nebojoval-li drak - pak to byl Pán léta (zelenobílý) s Pánem zimy (v kožešině a zdobeném cesmínou), a byli nesení oba - a oba společně žehnáním dávali sílu stromům a životní energií rašícímu obilí. Nebo se osení zvonilo, aby lépe rostlo.Ve dne (volení a květy zdobení) král a královna máje přinášeli jaro do vsi. Variantou nočního řádění na polích bylo mírnější „chození přes obilí“ - kdy dvojice procházely pole s požehnáním.

Kromě Májové (bílé) paní jinde, např. ve Slezsku znali májového muže ovázaného zelenými větvičkami a na obličeji s maskou z kůry. Součástí obřadů bylo jeho ponoření do vody. Někde měl ptačí masku a říkali mu vodní pták anebo zelený muž. Někde na něj čekaly dvě dívky, strhly mu masku, umyly ho a spolu s ním se jako trojice třikrát ponořily do vody – to mohlo znamenat očištění i znovuzrození z vody.U nás a v dalších zemích, kde žily Slované, byl svátek sv. Jiří považován za počátek jara: předešlý zvyk tak připomíná v tento den zde pořádaná procesí, v jejichž čele šel „zelený Jiří“drakobijec – a „probouzela se tráva k růstu“.

Tančily se tance po spirále nebo kruhové a kolem májky. Ta měla být bílá (nový počátek) a červená, protože ta symbolizovala životní sílu. Většinou byla z břízy – stromu zasvěcení, ale také vzkříšení. Pila se májová bowle s mařinkou. Mezi další byliny Beltinu patřil česnek medvědí (odháněl čarodějnice a zlé duchy), kozlík lékařský (pro přivolání lásky) anebo popenec (k rozpoznání dobrých a zlých duchů) – Podle Magických rostlin Keltů. Podle Druidského herbáře také mařinka, mandloň, tavolník, jeřáb a hloh…

Zvláště tento prvomájový den bylo ráno spojené s pozdravem Slunci. Na východ slunce si počkal (nebo přivstal) i ten, kdo si chtěl „zajistit štěstí“ na celý rok.

Beltine se slaví v období měsíce vrby, stromu, který jako esence léčí pocity křivd a pomáhá je rozpouštět. Je to strom zpevňující naše břehy, tím, jakou spleť kořenů dokáže vytvořit (jako i negativně pocity křivd a ublížení v našich životech). Vrba vyzývá k pružnosti – a k tomu umět získat světlo i v příšeří anebo tam, kde ho je velmi málo. Svými větvemi se sklání k vodě prý právě proto, aby zachytila světlo, které voda odráží.

Oheň a Světlo. Živý oheň a živé Světlo. Jasný, zářivý den plný laskavosti, lásky a pohody – a Světla, které pokud se před námi skrývá, víme, že jej lze získat, najít a obdržet,
Lenka Marečková,
Místo setkávání,
hagazussa.

2011-04-28.beltine0005.big.jpg

Publikováno: 28.4.2011, 18:30




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

Mgr. Lenka Marečková, nar. 3. 6.1963, PF UK 1996, zaměření na ústavní právo a právo EU a oblast lidských práv, zvláště dětí. Publikační činnost: zpočátku samizdat a exilová nakladatelství, později v odborných časopisech a nakladatelství Academia.

Další články tohoto autora

 


REKLAMA