Astrologie

Měsíc, Slunce a planety jako velký svět ducha

Autor: Jaroslava MALINOVÁ

Obrázek

Pokud učiníme sami sebe hodnými toho, správně číst hvězdné písmo, nebudeme se již pouze zevně dívat, jak planety přecházejí po obloze. Budeme spoluprožívat, co na své cestě vesmírem dělají. Jestliže vskutku správně poznáme diferencované síly vězící v planetách, pak v tomto živém pochopení nalezneme něco, co učiní lidský život srozumitelným. V horoskopu člověka spatříme diagram sil, které ho přivedly do fyzické existence. Tento přechod je možné si představit jako cestu napříč duchovními hierarchiemi od Saturnu až do sféry Měsíce. Tam již bude člověk k Zemi bezpečně připoután.

Činy řízené ze světa ducha

Když starý Řek obrátil svůj pohled vzhůru ke hvězdám, viděl plynoucí oblaka nebo naslouchal šepotu větru v korunách stromů, vnímal za vším činy řízené ze světa ducha, rozděleného na množství duchovních bytostí. Stejně jako my ovládáme své tělo vůlí, i jevy tzv. přírodní byly pro něho projevem čísi duševní činnosti. V bezduchém světě přírody řízené abstraktními zákony žijeme teprve my dnes. Řek takovou přírodu neznal. Když mluvil o Měsíci, neměl na mysli fyzické těleso, nýbrž souhrn duchovních bytostí tohoto tělesa. Jakousi duši, oživující princip Měsíce.

Ve starověkých střediscích poznání slova Měsíc, Merkur, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter, Saturn označovala stupňovitou řadu duchovních hierarchií. Dnes nám z významů těchto slov zůstalo jen to nejhrubší - jsou to fyzikální tělesa, zjevující se smyslovému oku.

V době, kdy víra ve vědu o materiálnu dosáhla, doufejme již svého vrcholu, můžeme začít pomalu znovuobjevovat stará jména, mající původně duchovní význam. To se týká i názvů planet.

2012-01-12.Universum2.big.jpgStředověká průpověď

Ještě Dionýsios Aeropagita, žák apoštola Pavla, hovoříc o planetách, používal slova, u kterých si byl jist, že nebudou zneužita k výhradně materiálnímu vnímání vesmírných těles. Hovořil o Andělech (Měsíci), o Archandělech (Merkur), o Archai (Venuši), o Mocnostech (Slunci), o SiláchDynamis (Marsu), o Panovnících (Jupiteru), o Trůnech (Saturnu) a dále o Cherubech a Serafech.

Stopy živoucího vědění nacházíme ještě ve středověkých průpovědích, jako je tato.

Ó Slunce, králi tohoto světa
Měsíc udržuje pokolení tvé
Merkur vás kopuluje pevně
Nic nedocílíte bez Venušiny přízně
Kteréž Mars je mužem zvolený
Milost Jupitera vám ztracena není
Aby Saturn, starý a stařecký
V barvách se prokázal mnohých.

Dozvídáme se, jaké síly jsou lokalizovány okolo vnitřně živých bytostí planet, a to celkem srozumitelně. Že žijeme ve fyzickém těle mezi narozením a smrtí, to souvisí se silami, které má Země od Slunce. K tomu, aby se život také rozmnožoval a vyvíjel, slouží síly Měsíce. Oba tyto podněty, v jistém smyslu protikladné, jsou spojovány působením Merkuru. Venuše to celé protepluje, prožehuje. Mars potřebuje její podnět, aby podle něho jednal. Saturn je silou nejstarší, do nedávné doby byl nejvzdálenější známou planetou, vnáší duši do masa a krve.

Takové jasné a přímé vědění, které se do věcí ponořovalo, se dnes musí znovu hledat.

Slunce a Měsíc – budoucnost a minulost.

Pokud si někdo přeje, aby se před ním otevřela astrální oblast, měl by se v rámci duchovních cvičení systematicky oddávat představám růstu a zániku. U děje vznikání a rozkvétání získá pocit vzdáleně podobný pocitu při východu Slunce. Děj uvadání a odumírání dá zas pocit, který lze srovnat s pocitem vycházejícího Měsíce. Můžeme rozeznat, které věci v životě jsou sluneční a které měsíční? Dvě vnější světelná tělesa, hvězda dne a hvězda noci, nám tajuplným způsobem z kosmických dálav zrcadlí náš vlastní osud. Každá z jiného konce.

2012-01-12.sun_moon01.big.jpgVše co osud formuje z minulosti a co spočívá v hlubinách nevědomí, souvisí s Měsícem. Co působí v přítomnosti, ale k čemu se také vyvíjíme svou vůlí, to závisí na Slunci. Co jsme již prožili, v tomto nebo předešlých životech, působí nevědomě. Jakoby v bezvědomí kráčíme k důležitým setkáním našeho života. Nakonec se zdá, že veškerá minulost byla jen přípravou k nim směřující. Abychom se s někým jakoby náhodou setkali. Když se však lidé poznávají a reflektují situaci, události se již odehrají při jejich plném vědomí. Prožíváním přítomnosti, skrze fyzické tělo, se od měsíčního bytí neustále odpoutáváme. Nakonec budoucnost počíná osvětlovat minulost, jako Slunce osvětluje Měsíc a on mu jeho záři zase vrací zpět. Stále se jedná o totéž světlo shůry.

Měsíc

Slunce nás nejen každé ráno budí a volá ze tmy, ale je i zdrojem sil fyzického a duševního růstu. Starý Řek cítil, jak sluneční paprsek v něm rozněcuje vědomí jeho já. Obracel se ke Slunci jako ke stejné síle, kterou si uvědomoval v hrudi, když říkal: „Já jsem.“ Sluneční síly člověka utvářejí zvenčí, měsíční z nitra - prostřednictvím látkové výměny, mocného podněcování k reprodukci ap. Je to Slunce, které dává miminku lidskou formu, zatímco pouze spočívá v děloze matky, ačkoli by si to vědci přáli jinak. 

Narození je pro duši přechodem zpět do sféry sil Měsíce. Měsíčním silám přitom pomáhají síly Venuše a Merkuru. Díky nim dítě vykonává proměnu z duchovních světů do pozemského, ve kterém bude chodit, mluvit a přemýšlet fyzickým mozkem o fyzických věcech. Bytosti Měsíce, Venuše a Merkuru přitom tvoří jakousi trojnost. Podle Steinerovy teorie bytostných článků člověka odpovídá Slunci nejnižší, fyzické tělo, Měsíci oživující tělo éterné a Merkuru tělo astrální.

Saturn

Saturn je zase odleskem bytostí, které člověka z fyzického světa vynášejí ven. Při vynášení věčné podstaty lidské bytosti do duchovních dálek má za pomocníky bytosti Jupiteru a Marsu. Jejich vlivy působí na člověka vpravdě opačně, než vlivy spřízněné s bytostí Měsíce. Čím jsou pro nás měsíční vyživující síly zde na Zemi, tím jsou pro duši síly Saturna ve světě, kam putuje mezi smrtí a novým zrozením. K zemi je člověk připoután za vydatného přispění měsíčních sil. Tyto síly nás také vždy přivádějí zpět na Zemi. Nejen ráno když se probouzíme a vracíme se z nočních astrálních toulek, ale i když si na zemi vybíráme novou inkarnaci. Tím jsou specifické vůči silám ostatních planet. 

Dá se říci, že do pozemského bytí člověk vstupuje branou Měsíce a stává se tak v jistém smyslu zajatcem jeho duchovních sil. Všechny ostatní síly planet člověka vysouvají vzhůru z fyzického těla, síly měsíce ho stále znovu a znovu budí ze spánku a přivádějí zpět do jeho fyzického těla. Když takto pozorujeme Měsíc, oživovaný bytostmi Měsíce, z hlavy se nám toto, zprvu čistě teoretické, poznání vpisuje pozvolna do srdce, abychom nabývali vztahu k duchovnímu kosmu.

2012-01-12.Universum.big.jpg

Brána Slunce a brána Měsíce

Z fyzického a éterického světa vedou do nadsmyslna dvě brány. Jednou je Měsíc a druhou Slunce. Měsíční svit svým jemným prouděním spojuje vnější fyzickou realitu s duchovním zážitkem. To znají nejen milenci. Slunce stojí v hierarchii nehmotných světů o něco výše. Obě planety mají co činit s osudem člověka tady na Zemi. 

Teprve Mars a ještě více Jupiter a Saturn, mohou člověka učinit svobodnou bytostí, pokud k nim zaujme správný vztah. Proto dnes již není třeba se obávat determinace, jako ve středověku. V horoskopu již lze najít i samu podstatu svobody. Neptuna a Urana nebral Steiner příliš na zřetel, protože oba duchovní články člověka, které jim přiřadil, ještě nemáme dostatečně vyvinuté.

Kulovité světy

Duchovnímu oku zasvěcence, jakým byl Dr. Rudolf Steiner, se náš planetární systém jevil jako jednotlivé sféry duchovních bytostí shromážděných kolem kulovitých světů, se středem na Zemi. Tyto kruhy jsou označeny planetami coby mezníky. Když hovořil o Měsíci, měl přitom v mysli: „Zde je nejnižší stupeň duchovních hierarchií.“ Okolo Země až k Měsíci se jeho jasnovidnému zraku totiž odhalil kruh Andělů, vyplněný jejich působností. Dále potom až k Merkuru kruh Archandělů, k Venuši kruh Duchů osobnosti, ke Slunci kruh Mocností neboli Exusiai neboli Duchů formy, dále se nachází kruh Virtutes neboli Sil, pak kruh Panovníků a pak Trůnů. 

Andělé jsou bytostmi, které působí k Zemi nejblíže, zabývají se jednotlivými lidskými individualitami a provázejí je od vtělení ke vtělení. V této hierarchii mají vyšší duchovní bytosti k člověku vztah srovnatelný se vztahem dospělého k dítěti. Jsou povinovány ho učit.


rudolf-steiner.thumb.jpg

Rudolf Steiner

Rudolf Steiner byl rakouský filosof, zakladatel antroposofie. Narodil se 27.2.1861 v Donjim Kraljevci v Chorvatsku. Zemřel 30.3.1925 ve věku 64 let v Dornachu ve Švýcarsku.

Celé dílo Rudolfa Steinera doslova dýchá spojením pozemského a hvězdného bytí. Fakt, že hvězdy kdysi k lidem mluvily a potom nastala odmlka, může být pro mnohé žalem, avšak tato přestávka měla spíše charakter vědomého odřeknutí se na určitou dobu. Bylo třeba pracovat na lidské svobodě, nikoli bádat nad předurčeností. Steiner byl plný očekávání budoucích možností pravé astrologie, oproštěné od její vulgární formy. Bohužel k jejímu vzkříšení v duchu antroposofie nepoložil základ v podobě uceleného spisu. Máme však množství poznámek roztroušených v záznamech jeho přednášek.

Publikováno: 12.1.2012, 11:00




 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

REKLAMA